Snad zapustil vichr zde kořeny
a vybujel v bouřný ten černý les!
Hoj, jak to tu rozkoší stená dnes
a svírá se obřími rameny!
Jak zápasu vášeň tím burácí!
Jak řítí se z hlubin ves poutaný vztek,
kvil žaloby každé, ves odvety jek,
jak slastně to v bouři se potácí!
Jak výskajíc plesá i vzdychá to!
Co výpadů ryčných, co třeskutých ran,
co puklých tu zbraní, co zborcených bran,
co padlých, co trosek tu rozváto!
Co stromů, to bitců, to hrozivých stvůr!
Teď v obraz ten divý hrom zařval co lev,
dešť zarděl se bleskem jak proudící krev,
a nad bitvou lesa vlá bitva chmur.
V boj s perutným ohněm vod chrlí se proud
v boj s mrákotou dusnou plá sršící žár,
v boj nebe i země, vše v lítý vře svár,
i zdá se, že pekla jej rozhodne soud!
V té dunící vřavě, v tom zuření sil,
v tom padání kmenů, jež praskají kol,
jak zavýskne v srdci ten starý si bol,
tak jak by rej bouře mu domovem byl!
To hřmění zní sladce jak na matky rtech,
jak z bratrské duše zní vichřice skřek –
ó cítím, že z bouře se zrodil můj věk
a v bouři zas vydá svůj poslední dech.
Duj, myšlénky vichre! Neb jako ten les
se křivdy kol věží a bují ti vstříc!
Hoj, odestři v mračnu již pravdy líc
a pro světlo sáhni si do nebes!
Boj souzen je z věčného určení desk
všem, komu tlak podlý se protiví!
A proto je hlahol tvůj hrozivý
tak vábný, ó bouře, i spasný tvůj blesk