Blíženko věčnosti, té přesvaté!
Hvězd rodičko! jak vážna jsi a temna!
Jak mohyla se kleneš černozemná,
v níž leží světy spánkem objaté.
Ty vlasti duchů! sotva pojaté
máš souzvuky, jak ruka přetajemná –
jak anděla to smrti ruka jemná
by sáhla v žití struny napjaté.
Dech jeho vlá, s tvým dechem splývá tiše,
a jak tvá tma ty hvězdy kol a kol,
tak objímá ves život smrti říše...
I věřím přec, že svatý žití bol
též hvězdou jest v tom velkém noci moři,
kde smrť a věčnosť nestvořeny tvoří.