Ani luny svitu
tajemnému,
jenž se loudí v skrytu
k loži mému,
ani hvězdě oné
snivě bledé,
ježto mizí, tone
v jitro šedé,
když se začne šeřit
spící ještě kraj,
nechci, nesmím svěřit
srdce svého taj.
Prchnu skrýt jej sobě
v samot hluši,
zavru oči obě,
zamknu duši;
ani stíny lesů
neuslyší,
co v tom srdci nesu
v němé tiši;
zrádně nezatěká
ani dechem kol
blaho, jež tak leká,
v něm tak luzný bol.
Nad pomšenou tůní
ševel sítí
ani jemnou vůní
lesní kvítí
to, co ve mně chví se,
neobjeví!
Nikdo nedoví se,
nikdo neví....
Blesk tu nenadálý
hvozdem pozatřás’,
ohněm ve hruď skály
bouřně vryl to v ráz.