Poustevníčku na temeně lysý,
vrchu sivobradý v dálce lesů,
co to s bílého ti pasu visí
v řasy roucha z brunátného vřesu?
Jsou to cestky ušlapané s hůry,
poutníci kde za poutníky minou,
nebo svislé, růžencové šňůry,
na nichž v modlitbách se zrnka šinou?
Řekni, starče: modlíš se a prosíš
za každého blízkých dědin syna?
za ty, které na svých bedrách nosíš,
za všecky-li vzýváš Hospodina?
Proto každou tu pestrou, hybnou tečku
máš-li tolik lásky, slitování,
že se modlíš na tom růženečku
za ně zbožně sám a bez ustání? –
„Věru, za každé se modlím děcko,
za každou i hlavu v sněhu šedin,
za ty chodce, za to množství všecko,
za lid prostý z milých našich dědin.
Zaň se modlím, ne však sám jen, k Bohu!
Mníš to, člověče, an’s malé víry;
hleď, jak ruce vzpíná pod oblohu
v modlitbě mých bratrů sbor tam širý!”
Hle – a zřím tam v dálce, v modré mlze
jak své hory vzpínáš do nebeska, –
zřím tvůj obzor, plynoucí v mé slze:
ty se za nás modlíš, země česká...