Jak z jícnu shaslé sopky výpar bledý vstal z doupat noci den, tak chmurně šedý a vetchý, mrtvých zraků, jak by nechtěl žít – a přec jest narozen! Ne v slunných vidů vnadě
a v nebes paprscích, ne růžově a mladě, leč jako mdlý vstal stařec; trudno jest mu jít v ten svět, poušť mlhovou a sněžnou. Beze stop se plouží výšemi a míjí s pohrdáním,
kde hloubka, úkryt, tajina; vše jako hrob to stínům zůstavil. On celým putováním se vleče s děsnou noci němotou, však její mír ho mine, s tesknotou
a dumně v smrti tušení se hrouží a jako Ahasverus – zdřímnout, usnout touží. Zář světla zbožnou rukou rozžatého dvé paprsků tká v mlze z obou stran
kde pod nohama ukřižovaného se chví jak žhavá krůpěj z božských ran, jak oko bdící v hořkém lidském bolu, jejž bůh jen v mukách zná i cítí spolu.
Zář bledou kolem svírá temna klín, a v okruh záře vstoupil lidský stín. Tam na podobě božské starce zrak tak mrazný utkvěl, jako mlhy mrak,
jímž proniká, sám nepronikle temný, jak stín, v němž hvězda shasla. Sníh se jemný mu vplétá v šedin sněžné závěje i v čela vrásky – vpadlé řady hrobů,
v nichž mrtvé boly, tužby, naděje tlí bez památky drahnou, dávnou dobu. Pych vznáší hlavu tu, ač mdloba bedra sklání, a kamennými ústy úsměv pohrdání
hne mžiknutím, kdy kletá Ahasvera noha jde s věčným vzdorem kolem trpícího boha. V tom stihl povzdech jeho sluch. Hle žena jak ona, která objímala kříž
kdys na Kalvarii, zde v slzách rozprostřena k těm nohám svatým skládá bolu tíž; zrak jako ten, v němž matky hrozná muka kdys trnula, ten hledá božskou líc,
kříž mocně obepíná slabá ruka, v něm kleslé duši berlu hledajíc; vzdech prsou pozakvílel kol a kol, a v něm se ozval všechen lidský bol.
I postál Ahasver. Jak z živé smrti se krutě vzbudil v žití žár a vír; co skalou bylo v duši, vzdech to drtí a v peklo sráží lhaný její mír
i hroby toho čela odmyká... Z té duše ledů plamen proniká i valí každou tepnou děsné vlnobití, až prsa chví se v živém utrpení;
svou kletbu cítí – nesmrtelné žití i s žití bolem, jemuž konce není; hrůz lidské bídy celé věky vstaly a znova hroty své v to srdce zabodaly.
Ha, štvaný Ahasver, on klesá, jak ta žena tam pode křížem, zdrcen na kolena a vzdorem zoufalým se ještě brání jhu boha muk i jeho slitování;
on rukou zprahlou, silou zlomenou se chopí obou kříže ramenou a duchovitých upjav očí zář, v jichž pustém stínu smrť i život zpola,
v tu milosrdnou spasitele tvář, jak slují ohlas temně z hloubky volá: „Ó bože trýzně, bože ran i muk! Hle malomocný, bídný, pokořený
svět ještě vzývá tebe! lidských stonů zvuk, tvůj chvalozpěv, sto věků rozduněný, zní ještě k slávě tvé! a ještě konce není té víře tvé, žeť spása v utrpení!
Ó ještě metáš blesky v lidu témě, by zdrcen ve prach, zbožňoval tě víc, a ještě učíš padlé lidské plémě, že pot a slzy světí jeho líc;
že ten, kdo ruku vraha svého líbá a katu žehná, sklán a poroben, kdo s rozkoší jhu tyrana se shýbá, v svém zničení jest bohu podoben!
Ó ještě zmučený tvůj obraz lidstvu hlásá, žeť v němých mukách božská jeho spása! A ještě Ahasver, jenž s pohrdáním, zřel na boha, an v chabém potu nesl kříž,
se tobě neuklání zbožňováním, byť k nohám tvým jej sklála útrap tíž, a ještě duše o svou spásu kvílí, ne k bohu bolesti, leč k bohu síly!
Kdes, králi svrchovaný, sílo věčná, kde, hospodine, jest tvá všemocnosť? Proč shlížíš na ta muka nekonečná, jež hubí lidstvu krev i duše skvost?
Proč denně, jak tou rosou na zemi, svět stonásobně zalit slzemi? Proč v mukách, ode věku do věku, jen klesat, klesat dáváš člověku?
Proč tolik ran tvých na lidstvo se řítí? Ó Ahasver je všecky ve svých prsou cítí, a marně po věk bludná jeho noha stop hledá soudce věčného i boha,
a marně duše o svou spásu kvílí ne k bohu bolesti, leč k tobě, bože síly! Ó starý hospodine zástupů, což není spásy, není výkupu?!“
I klesl Ahasver – hle padl na svou tvář tam pod nohama ukřižovaného; jak žhavá krůpěj, jež by skanula z ran jeho svatých, chví se lampy zář
a zasáhla i kmitem lesku mdlého líc božskou. Zdá se, že se pohnula, a v útrpném i němém slitování že k člověku se Ahasveru sklání,
jak bůh by s člověkem snad želel spolu, že od počátku stanovil jej k bolu... A lampa shasla. Žena s lehčí tíží se vrací z posvátného ústraní.
Jen stíny denní do kola se plíží a tichem šumí křídlo havraní; až chmurný den pak uhasínal zvolna, i dokončena pouť ta jeho bolná.
Pak vzešly hvězdy v převelebnou noc... Bůh bolu s rozpjatými lokty shlíží, jak Ahasver, jenž cítí jeho velemoc, v dál sněžnou jako stín se v stínech plíží.
Cookies on Poetry Cove