Což ty břízy rozchvěné
padají si do náručí?
Což to z hloubi pramene
klokotavým pláčem zvučí?
Což ty vzdechy hrobové
sosny k zemi ohýbají?
Což ti šedí bukové
jako děti naříkají?
Což to kvílí doubrava
usedavě bez úlevy?
Což ta stará Šumava
teskné šumí truchlozpěvy?
A těm hvozdům kolemkol
hořem oplývají ústa!
Což to jako matčin bol
v duše stromů z půdy vzrůstá?
Proč to puká srdce hor,
stenajíc jak ve skonání?
Zač to ruce vzpíná bor
o nebeské slitování?
V srdci mně to zazvučí,
Šumava mi svěří všecko:
„Oj, hle, držím v náručí
zemi českou, – choré děcko...“