Tvrdá půda, tvrdé žití! Krušný chléb, jenž málo sytí; z nesečtených rostou lopot klásky, jež by spočítal;
všude svah jen kluzce zrádný a tak svislý a tak spádný, jak by ves ten lidský klopot dolů střásti přemítal.
Z políčka když povyžene obilí to vymodlené, to v něm vánek našveholí, ale vzdechů vlnění!
O vlažičku lid když prosí, suché hroudy prška zrosí, druhý den zas – jak by v poli napršelo kamení.
I ty střechy malých chýží mnohý hrubý balvan tíží; což tu obři z mrštných praků v půtkách skály metají?
Či tu bídu v chatkách tamo kamenuje nebe samo, neb sem v bouřích hromy z mraků stuhlé v žulu slétají?
Smutný kraj! a přec tu plesá jarý zpěv až pod nebesa, jak ty zdroje ze skal prýští, hravě plyna do dáli;
bída kol ho nezaleká. Ó, jak jsou zde srdce měkká, že v tom krutém kameništi neutuhnou ve skály!
Velké jste, vy tvrdé hory, velké vašich vichrů vzdory, vašich samot zádumčivosť, vašich pustin tesknota;
ale větší, obrovštější je ten chudý horal zdejší, je ta statná trpělivosť, hrdinská ta prostota!
Bouří nechť váš oddech hřímá a mne v hloubce duše jímá vaše výsosť, přísná krása, tvářnost vaše železná:
ještě hloub mi pohne hrudí píseň, jež vás v radosť budí, neb v ní lidská přemoc jásá nad přírodou vítězná!
Tvrdé hory, tvrdé lebky, ale duch jak motýl hebký, jako paprsk věčné zory vyvzdoruje ze skal ráj;
radosť žití dobývá se z tvrdé bídy v silné kráse; máte přec, ó české hory, poklady, jak vece báj.
Cookies on Poetry Cove