Poušť kolkolem; zde přestal obor žití; ruch, světlo, zvuk – vše tuhne v zesnutí, jen pod travou se zrádný močál třpytí – ten neusnul. Hle, východ v strnutí
jak zápas spí – dvé mdlých to perutí, jež padají na dálky lemy krajné. Jest poledne, a slunce bez hnutí jak oko upřené a nepodajné
plá poušti mlčící až do útroby tajné. A v obraz ten se hloubá teskný hled jak cizinec, jenž hledá známých tváří; leč nepoznám tvých věčných rysů sled,
ó přírodo! Zda vadneš také v stáří, či v nitru tvém se lidské vášně sváří, že spustla tak i lepá tvoje líc? Jak chorobna tu ležíš v slunce záři,
jak umdlena, a váháš dumajíc, jak kdybys nechtěla již tvořit nikdy víc – ni dokonat, cos vůkol započala, ni hnutím přerušit svůj němý bol.
Kde k nebi snad by sosna byla vstala, tu po zemi se křivý vleče stvol – tak přerváno tvé dílo kol a kol! Kleč pitvorná a schoulené ty krsy,
jimž vypíná se šáchor na vrchol, neb ostřice, jež hrubé splítá trsy: toť kytka příšerná, jež pokrývá ti prsy. Tak nyješ v mrákotách, a vnitřní hlas
mi šepce proč, jak bolesť tvou by tušil... Ó život bohatý, jenž stvořila’s, tak překypěl, tak divným chvatem bušil, až velebnou ti harmonii rušil;
a jasný zdroj, kde měl se napojit tvou rozkoší, ten stínem želu smušil; on tužby vzňal, jichž neznal ukojit, a rány rozevřel, jichž neznal zahojit.
On vybujel tvých sil a darů setbou, tak zpupně však jich mocí vladařil, až pocítil, že metlou jest a kletbou... On květem svým tak slepě lichvařil,
až pel i med i vůni promařil a chřadnutím se trýznil úbytečným... Tvůj záměr nejkrašší se nezdařil, i poznala jsi s žezlem nekonečným:
ó jaká spousta muk, by život ten byl věčným! I vznikla poušť, kde’s truchlíc prodlela, kde myšlénku ti vnuklo smilování spáse ukrutné... Ty’s velela,
a k životu již bledá smrť se sklání, jež hrůzu svou naň dýšíc bez ustání přec navrací mu půvab nejvyšší, a loupíc jej, přec všechen skvost v něj schrání;
jež raní-li též rány utiší, – jež všecky odsoudí, a všecky vyslyší.
Cookies on Poetry Cove