Snem hlubokým hoch při svém stádu spal, mdlý vedrem, na pažitě v stínu skal. Žár polední jen slabě k němu vál, jak by se mrazivého dechu bál,
jenž proudil z nitra skály černou branou tak pitvornou, jak šotkem vytesanou, tak nízkou, křivolakou a tak těsnou jak lišek úkryt, tajemně však děsnou
svým temnočernem, závratným v dne jasu. V tom stínu mužík – stráž snad skalních ďasů – se náhle kmitl, slídivě zřel ven a lampu svou si svítil v jasný den.
Tu spatřil hocha. Stoupil k němu blíž i děl: „O jak tu v slepém klidu spíš, ni mozolů ni sedraného šatu si nevědom, ni ducha chudoby,
nic nedbaje, že dýše ve tvou chatu z tvých úhorů mor věčné poroby! A netuší tvá tupá prostota, že štěstí, volnost, výsost života
tak blízko tebe, tobě k dosahu, tě čekají! Ó sni již o blahu a vzbuď se s touhou v srdce hlubině! Tou černou branou v lůno jeskyně
vkroč mužně, hochu nebohý a prostý; tam spatříš netušené, jasné skvosty; kdekoli zrak tvůj utkví, všude tam se zaskví čaromocný drahokam,
jenž leskem ozáří tvé žití chudé! Má lampa jistou vůdkyní ti bude.” A zmizel. Hoch se vzbudil ze snění. On ještě slyší svůdné vábení, –
slib ďasův žhavě v paměti jej pálí! Hle, lampa stojí v černém jícnu skály, hoch s nezdolnou již touhou po ní sahá i spěchá hledat skvostů svého blaha.
Jde jeskyní. Kol vane vlhký dech; zář lampy nízko po příšerných zdech tu onde bludičkovým kmitem těká jak muška svítivá; však dál i výš
tma nesmírná jak moře zraky leká a duši tísní nevýslovná tíž! Kdež slíbené jsou skvosty báječné? Cos po stěnách jak démanty se blyští,
však bledý svit se na jich hranách tříští – a vše zas mizí ve tmě pověčné. I spěchá, strachem štváno, bludné dítě zpět mylným krokem, přes žil vodních sítě,
přes role ukryté a drsné valy, však propasť noci bez konce je halí svou slepotou i hrobovou svou plísní. Mráz údy probíhá, děs ducha tísní,
neb lampa kmitá matněji co chvíli, již duchovitě vzplála naposled – až uhasla. Hoch sklesl, zbaven síly, a pod svým chvělým tělem cítí led...
Hle, dítko české! Tak duch jeho mladý živ zmírá v hrobě husté temnoty, kam vlákala jej svodně za poklady svým třpytem falešným řeč cizoty,
ta lampa ďasů, bludička ta chvějná, jež chlubně lhala mu, žeť čarodějna, však v propasť vedla je, kde děsně svítí, jen v led a jíní místo drahokamů,
a kde jest v zoufalých mu hrůzách mříti! Ó zůstavíte je tam v oběť klamu, v němž lampu tu jste ctili pověrečně? Má v onen slepý, hluchý, němý hrob,
jímž cizota jej svírá, zůstat věčně již zakleto a zhynout beze stop? Neb čekáte, že k dítka toho spáse snad divem puknou skály podsvětí,
že slituje se nad svou obětí strop kamenný a mocně protrhá se, by vnikla k děcku slunka zář? Či ďasi, z jichž hrdel sípá chechtot obludný,
svou polapenou kořisť sami spasí? Pryč mámení, pryč klame osudný! Z té propasti se děcko nenavrátí, leč když mu Ty, jen Ty, ó česká máti,
svou láskou puzena, své duše chvěním o drahý jeho los, když Ty mu jen vstříc pospěješ a z temné hloubky ven je svými lokty vyrveš s rozlícením!
Spěš máti, Vlasti! spěš! Tvé dítě hyne! Spěš za ním s jasně vzňatou pochodní a vyveď je, kde sladký domov kyne i svítí slunko v nivu národní!
Vzněť pochodeň, jež hrůzy temna plaší: řeč rodnou, matko! a k ní lásku naši!
Cookies on Poetry Cove