Jak výspa osamělá, jížto břeh rve moře proud, jest mladý národ Čech. Jsme opuštěni mezi cizinami, kol nás tak divé vášně vzbouřeny,
jsme v moři nenávisti s sebou sami, a jeho vlny žhnou co plameny; jak ty, ó mistře! klati za kacíře, že jsme se posvětili lepší víře,
jsme k smrti oním světem odsouzeni, jenž zdědí po nás svoje vykoupení. My proti všem jsme sobě ochranou jen sami s pravdy silou bezbrannou;
nás nehanobí násilí ni vina – jsme proto zvoleni snad za oběť, jenž s národy má smířit Hospodina? Ó duchu dějin, kde tvá odpověď?
Nechť vyvolených smrť je víc než žitím, přec bol a hrůza mrazí živobitím, kdy pomyslíme v zdráhavém si stonu: zřít drahý národ v mučednickém skonu...
A přec i této hrůze odolat, i zemřít snáze nám, než odvolat! A kdo máš pochybenství, ty k ním nelni, ty neskládej nám křivé přísahy!
Nám nutno věřit, že jsme nesmrtelni, neb k zahynutí najít odvahy; nám třeba uvrhnout se v plamen dravý – žár vůli z ocele nám rozežhaví;
nám třeba vítězů neb mučedníků, jen věřících, jen silných bojovníků. Tvůj národ, mistře, jesti jako ty, on nehrozí se smrti temnoty,
on zpívaje i v plamenech své žalmy svým předčí zápalem jich horoucnosť; nechť neví, komu získá míru palmy a komu lepší, velkou budoucnosť,
zda dobude jí pro své děti vlastní, či zda jen vrahů vnuci budou štastni; má síly za všecky i pro ně lásky, a hotov jest i zemřít bez otázky.
Však přijde den, kdy pojme mladší svět, můj národe! tvých velečinů vznět, kdy provanutí naším volným duchem a jasem udupaných zásvitů
se národové vzmuží jarním ruchem co jeden zástup nových Husitů, náš kalich podají si bratrsky a budou z něho píti paprsky
té pravdy, za niž plamen obětovni: že jsme si všichni národové rovni!
Cookies on Poetry Cove