Bože, jak ty chaty
u hor paty
bázlivě se tlačí
nízko k zemi
jako v strachu před bouřemi,
jež se z dálky mračí!
Jsou jak hnízda ptačí,
starým stromům pod větvemi
kryjí se a tají,
jen se třepetají.
Jedna celá sivá,
zimomřivá,
třaslavě se v křeči
choulí v sebe;
na slunéčku přec ji zebe;
druhá trochu větší
jak kdy v prachu klečí
v modlitbičkách, aby nebe
mělo smilování
s vískou pode strání.
Třetí v plísni celá
sšedivělá
kožíšek má z mechu,
vrásky v líci;
přes okénka mžourající
stáhla sobě střechu,
snad by ku oddechu
ráda kladla hlavu spící;
divno, smrť že líná
na ni zapomíná.
Jiná při stezičce
o berličce
podepřena číhá,
okem těká
vzhůru na stráň a tak čeká,
zda tou cestkou sbíhá
vždy jen pohrom tíha,
neb zda také z předaleka
k chatám pod úbočí
radosť jednou skočí.
Kostelíček nízký
v středu vísky
též se ostýchavě
k chatám krčí;
nakřivená vížka trčí
na staré mu hlavě,
chudé kříže tmavě
přes plot čnějí z jív a smrčí;
kvete tam jen hloží
kol té chatky Boží.
Chudá horská víska!
Cos tam blýská –
oko rychle zvídá
za tím cílem:
z chýžek ulepených jílem,
jež jsou šedá bída,
třpytně jako slída
na štítu tam září bílém
vidný shora, zdola
zlatý nápis: Škola.
Škola, zlatá škola
jasně volá:
Děti, zlaté děti,
pojďte tedy!
Šedá bída hnětla dědy,
k vám však světlo letí,
z bídy, ze zakletí
vyvede vás naposledy!
Svítá paprsk zlatý
vnukům v dědů chaty.