Černavých větví již zakrývá clona požáru příšernou zář – zoufalec prchá v les pustý, – však ona, drahá ta žena, zda v loktech mu skoná?
V patách mu lupič a žhář... Zmrtvělou našel ji v planoucí chatce, ji, svoji duši, svůj dech! Zmrtvělou tiskne ji divě a sladce
k šílené hrudi a na křižovatce propastí klade ji v mech. Bezdechá půlnoc to v bosenském lese, temno, jak balvanů tíž
svírá se vůkol a k nebesům pne se, kde ani zásvit, clon skutých se děse, nevplyne v truchlou tu výš. Hvězdy jak vězni jsou v bezedné chmuře,
nebe jak zapadlé v hrob, Bůh sám, jak ztracen v té utuchlé hůře, neslyší, v mukách jak bezmocně zuře zoufá si oň jeho rob.
Bezcestí kol! Kdež on břímě své složí před vrahy v bezpečný krov? U nohou propast a pod nimi hloží, nad hlavou pusto a kletba má Boží,
v zápětí katanský lov... Turků tam vřava – zde vlků zas vytí, zkázy kol šklebí se kel! Kdež dravý bol ten, v nějž zakleto žití,
vzteklicím ukryt, jež hrůzou se sytí, v klidu by dobušil směl? Dýše? jest mrtva? Ó jaký že bude – jaký však byl její los?! –
Bouři mu v srdci, ať zlověst si hude, kroť je a dráždi, ty mámivý blude, lichoť a běsně mu hroz – Marné to tuchy, ta ústa když něma!
Pečeť jich nerozlomí! Čirá ta noc – ó že soucitu nemá, nerozpne mrákotně nad čely dvěma věčné tmy bezvědomí!
K bezduché v matném jak snění se chýle v mrtvou on temnotu dí: „Rci, mám-li umřít a s tebou té chvíle utonout v bezdnu, kde nalezlas cíle
nic kde nás neprobudí? „Ó, kam v to žití; v ten děs, tebe skrýti? Usnu, ty pevně-li spíš...“ Jak po ní sáhl a chlad její cítí,
slyší hlas temný jak ze hrobu zníti: „Dýku-li máš jen, vše zvíš!“ Zíral – a zřel jenom neproniknutý příšerné temnoty val.
Vytasil dýku, jak povel chce krutý, – blýskl se ve tmách jen hrot její kutý, – stín jakýs v ruku ji vzal. V duchovitou onu chvíli a stmělou
co se tam dělo to as? Stín vrací dýku mu v pravici chvělou, – děsno! on cítí zbraň vlahou a vřelou, slyší pak jemný ten hlas:
„Umři! Nám skrytu ni útěchy není, – taký to za mnou je los! V noc tu tě zovu; jež bez probuzení, však tuto dýku, z níž krev má se pění,
vláhou své odvety zros! „Taký byl osud tvé zdrcené ženy, jak osud tisíců žen! Ó za ty skřeky, ten třas a ty steny
volá hrot dýky té zakrvácený: Zločin buď souzen a mstěn! „Umři! Již čekám! Však umři mi v boji, ďáblů jenž ohromí vztek!
Ó všechen děs, vroucí v krve mé zdroji, zná jej ta dýka, jen ona jej zhojí – – umři co dýky té rek!“ Dozněl hlas v temnu, noc výjev ten halí,
v zem padla dýka i zní – – hrot její soudný, jejž krev ženy kalí, protkal půl světa, z ní pomsta se valí, – očista rodí se z ní.
Cookies on Poetry Cove