Po brunátném kamení,
po skalách a divých srázech
pramen živý, hnědosivý
jako kamzík tancem skáče.
Pod brunátným stínem skal
obrací vln oči jasné
z temnosvitu bystře vzhůru,
jako kamzík blýská zrakem.
Na brunátném balvaně
usedá si snědé děvče,
s beder tíži – milou tíži
klade na stráň podle sebe.
V pěnu máčí vířivou
osmahlé své nožky bosé,
s proudem hrajíc lehkotokým
zahovoří k chladné vodě:
„Spadající bystřino,
zbystři ty mé nohy snědé,
ať mi skáčí jak tvé vlny,
jako kamzík hnědosivý.
„Ať jak pírko mi ta tíž,
sladká tíž ta pro milého,
pro hajduka turkobijce,
jemuž do hor náboj nesu.
„Smoč mi skráně spálené,
zkrop mi tvář i čelo horké,
ať jsem slična jeho zraku,
jako višeň v ranní rose.
„Svěžestí mně oči zchlaď,
z pušky své ať dobře mířím,
přepadne-li na samotách
turecký mě padouch bídný.
„Zpocenou mně dýku zmyj,
v pásu ať mi nerezaví,
kdyby výstřel Turka chybil,
ať ji sobě v srdce vrazím...
„A teď ovlaž, libě zroň
kytičku mně bazaličku
hajdukovi za kalpáček
pro mé lásky připomínku!“