U PLITVICKÝCH JEZER.

V lesku jezer divá krása hor červánkovým rysem obražena; večer duje v temný stromů sbor, s větrem šumí vodopádů pěna;

tisíc ozvěn bouří lahodně po Plitvických stráních vlahou nocí, v nižto hroty skal co pochodně v zlatodechém dýmu oblaků

z modrých lesa stínů planou chodci. V hlubokých pak záhybech jich řízy temno mží se, plné přízraků; vůně sálá z pryskyřic a mízy,

v unylé již meduňce a doušce křísí rosy démantový pyl. Šídla hravá modré blesky předou, onde mizí v houšť, jak rukou šedou

kdyby noční duch je polapil, neb jak skvostné jehly tkví v tmy roušce. Na otěži větru, jenžto hvízdá po jezerech, cválá vodstva jízda;

proudu vzdorné valy z vln se hrouží, blysknavé, jak hadi křivolací, v jezeru pak étherovém krouží orel, jenž se v skalní doupě vrací.

Peruť jeho, v zlaté dálce temně znamení snad věštci mávajíc, přitulenou zdá se skrývat jemně večernice bledou líc.

Orlův stín se na jezerním nachu velkotvárným proudem proplétá, dna se týká křídlem, ježto v machu peřej vysoký zas oblétá,

až jej hlubněmi a výší vln, plamenitých změn a stínů pln, lepý nával bez uzdy a hrází vodopádem v letu vyprovází –

v zrcadlo tam nové, v náruč břehů skalnatých, jež s hůry šarlatem zhlížejí se v bystrém vodstva šlehu; v úběl pěn, jež divým úchvatem

nad zčeřeným zlatem v dál se ženou – přilba za přilbou to zchocholenou; v pláni vod, v niž tryskem vítr vtýká vzdušných podkov stopy zkroužené

a svých koles rýhy v letu smýká. – Orlův stín jak prapor šeřivý vlaje s vln a paprsků těch šikem přes větrný val, až s plesným rykem

v hloubku v skok se vrhá pěnivý – – jezero tam nové, zvlněné, jako duše plná obrazů, mní zas dále snů svých pravdu zříti,

splnění svých zářných úkazů, v zrcadle, jež luzně z hloubky svítí. S vlastní vidinou se chvatně loučí, vrhajíc se vášnivé a roučí

v lepší svět, – v ty růžné vlny tam ve hlubší zas horstva vodojem, kde své slzy pro nový svůj klam halí vodopádu závojem.

Dál, vždy dále proud se ve proud valí, jezero se hrouží v jezero, jak by rubínů to sedmero v zlatou pásku vod si hory tkaly.

Z šeré páry k oblakům se třpytí hladin plápolové shvězdění, v nichžto jedné tužby vlnobití, jedno hledání a blouzení!

Objetím se pojí spádů zdmutých jako družných paží stříbrokutých; tam zas tůň jak snivá děva mladá čelem odpočívá znaveně

na bratrově skalném rameně, vodopádem kadeř její spadá se stuhami perel po krunýři, jehož skulou z hrudi rekovité,

děviným těm něžným hledům skryté, rudý výron každým dechem víří; zkrvavělou ránu prsou svých na prsou on tiší bratrských.

S druhem druh si bujná hesla šeptá, krokem hřímavým skal hráze deptá, třpytnou drahou z nich se řítí volnou a zas proti novým poutům reptá;

proud se sráží s vlnou sotva zdolnou, prorývá se pod ní, přes ni letí; splývá s tokem tak, a vášní spolnou sráz i sráz jich skoky slyší hřměti.

Horský ohlas hrozí, lká i plesá, onde budí bouř, tam tlumí skřek, spousta vod kde spoustě v náruč klesá – neodvratně, jako věku věk,

krvavě, jak věky povždy tekly! Jako lidstva bludné kročeje, kdy se v toužném chvatu v propast smekly; jako stokrát kleslá naděje,

tepna věčná, ježto neumírá, ale podťata, v tím prudčí var se sbírá... Spadají tak se svých tronů skalných, jak by korun skvosty posvátné

v temno dob! A přece z trosek žalných, z bludišť vírů, z tísně malátné na svobodě hřmí a kypí z jezer proud – obr, jenžto přervav nicotu svých pout

pobořil své skalné vězení! Val se v dál s tou třpytnou, vlající svou stuhou, krví zkropenou a přepásanou duhou, burácej v svém pyšném nadšení!

Vždyť jsi jak ta volnost marně polapená, krví z padlých věků slávy nasycená, v ňadru nesouc žertvu, smrť a svatý vzdor, – volnost, bystřina ta hřmící slávských hor! –

Jezer nejvyšší, jich starješina, v lesku žehná těm, jimž v obejmutí líce zbledlá zponenáhla siná, chladne, jako v smrti zavanutí;

živá zář jim hasnouc umdlela, jak by v boji dokrvácela; a když sedm jezer v temnu skleslo, sedm reků, jak ta jezera,

objalo se, mužné paže vzneslo ku přísaze v tváři večera, jenžto nese hvězdy od východu. „Smrť!“ tak zní to z duší sedmera.

„Umřít jest nám, bratři, za svobodu, za krvavé slzy bratří umučenců, za krvavé růže trnových jich věnců, za krvavou naděj slovanského rodu!

Různých jsme my tůní vlny vybouřené, o různé již mnohdy skály roztříštěné, ale v jeden vichor vzkypěli jsme ze dna, jeden jest náš proud, – a svoboda nám jedna!“

Západ zhasl, – tmí se velebně. K odpočinku na balvany v kruhu na chvíli se skupil malebně smělý hlouček bojechtivých druhů.

Nad táborem jich, jak nad svými tam dětmi onen starješina jezerní, mohutný svůj obrys noří ze tmy zasmušilý obr severní,

s brvím vážným, jež se jínovatí, s chladných dálek sněhem na svých skráních, s klidným okem, zvyklým prodlévati zamyšleně na nesmírných pláních,

sivě vlahým, jako moře v šeru, nad nímž hvězdy plují po severu. Jemu pyšný Srbín po boku mračně krotí nedočkavé vzdory,

prahna v prvý zápas, k útoku! Při něm křepký junák Černé Hory, jehož pohled úžlabími skal Turku v sled se stokrát prosmýkal,

ana s pohledem se bleskla střela, jak by z jiskry oka, z duše vyletěla! Onde Polák, s jízvou na temeni, v oku vpadlém sopky temný jícen,

v čele tvrdém brázdy utrpení, ale v ruce zbraň, – a mstitel v srdci zlícen! Různokrajné s nimi se tu hostí slovanského kmene letorosti,

v bujném květu odervané k jihu čaromocnou zvěstí o volnosti, ježto letíc, báječný co noh, na svých křídlech unesla je v mihu.

Hle, tu vyvstal z kruhu štíhlý hoch, vzpružen, jak by pokořená plec náhle byla kletou svrhla tíhu – Hercegovec, junák povstalec!

Zraky jeho zajiskřily v tmách, jak když ohně vzplanou na horách zvoucí bratry do zbraní; tak žhavý obrací hled k soudruhům i praví:

„Vítejte mi, bratři z dálných otčin! Zápal váš zas v lidstvo věřit učí; ještě nevymřeli, jimž hne zločin krví šlechetnou i mstivou žlučí!

Ještě v líném, vetchém světě tom reptá srdce, nezdušeno, zdrávo, ještě v rukou bůh má soudný hrom, ještě neprolháno lidské právo!

Nechť nám káží podlí turkomilci katy slavit, lízat lotrů meče, dravčím chtíčem ztopené až k jilci v krvi bezbranných, jež po věk teče,

vrahu otročit, jenž pustoší v nepaměť nám česť i požehnání fanatismu vzteklou rozkoší! Nechť nám klnou zištní pochopi

s kupným posvěcením Evropy, které zábojcům nás pod nůž shání tupým soudem dějin krvavých! Ještě lidstva pouští matnozvukou

zahřímá i k činu trhne rukou pohled v zející ten věků hřích, jímžto klín jich v temnou propast puká, zalknuv světlo všecko: – v naše muka!“

V odpověď mu jiskří zraky druhů nadšením, i pozvedá se z kruhu mladík zlatovlasý, tváře bodré, jemuž bojechtivost v jarém zraku

nevyšlehá bleskem v temnu mraku, ale sluncem na obloze modré. Vstal i dí: „Jsem synem krásných Čech, v jichžto prsou každý raje vzdech,

každé její v mukách klesnutí žeřavým se zahlodává ostnem. Také naše pýcha ve ssutí, naše volnost v jarmu nelítostném;

vrah ač náš se chlubí leskem světla, jeho žezlem – otrokářská metla! Právo ústy lže a skutkem mrhá, zvůli svou křtí jmenem svobody,

a v čem slávská krev, to zpupně svrhá v nízkost raje mezi nnárody... Mučidlem i palnou hranicí, fanatické zášti krvožízní,

mečem, plamenem i temnicí, porobou, jež rovna vaší trýzni, za násilných, krvavějších dob štvali nás, svou raji, v nectný hrob.

Nejdražší nám vycezena krev, z hrobu pak jsme vstali – národ duchů... Nezní křižácké již války řev, rezaví meč katův, zbaven ruchu;

myšlenkou námť býti s nepřítele v zbroji lži a křivdy, bez ocele; proti šalby šermům duchovitým, jež nás v oka svírají a rdousí,

chytrých násilníků hrozbám litým v odraz chladně um náš slova brousí, – národ někdy Božích bojovníků v chabé zápasí jen stínů hře!

Hoj, tož u vás, bujných sokolíků ještě platna krev, jež vzdorně vře, ještě srdce zápal, ducha vřelost, vůle nezdolnost a ruky smělost

junácky jsou vítanými hostmi, ještě čin a síla jsou zde ctnostmi! Nač mi doma vláčet řetěz líný, bezkrvý jak stín jen srážet stíny?

Zde mi život vroucí, rychlotepý ještě skvostem, an se v obět klade; zdeť mi úkol, sladký krvi mladé: zápas reků velebný a lepý!

S vámi ruka česká zbroj ať tasí, a svou sílu, v chabost zakletou, jedno české srdce odvetou na Slovanstva vrazích mnou ať spasí!(

„Slzy Tater,“ volá Slovák snivý, „mé nechť krve vpíše oheň živý na skal jižních divopustý žár! Na Turčínech v boji porobenců

pomstím hříchy jejich pobratřenců, jichžto zloba sveřepá i kletá v bědnou Slovač před očima světa též jak v raji vtíná smrtný spár!“

„Bratr za bratry,“ dí Polák temně, „Slovan za Slovany krásně zmírá, – nešťastná však moje rodná země, rozervaná, sirá, teskně zírá,

kdo že bratrem jí a kdo že vrahem? Mezi nepřáteli, jichžto řad rány metal v ni, byl rodný brat; – mezi bratry, jež zde v kruhu blahém

nadšení zve v posvěcený šik, heslo „volnost“ nesa na svém štítu podmanitel matky Polsky dlí tu, v jehož „urá“ slyším její vzlyk!

Proč ta láska ku svobodě vspolná, ježto pod korouhví jednou pojí nepřátele jako bratry k boji, ó proč ona utrpení bolná,

zášti blud, jenž věků váním víří, mocnou, čárnou velebností svojí ve všech vlastech slávských neusmíří, by z nich každá byla svá i volná!

Kolikrát již chtivě rozséván hněvu plod jak žeň nám nejskvostnější, kolikrát on krví nejvroucnější na ssutinách smíru zaléván!

leč jak nešťastně jsem v marné vzpouře krev lil za svobodu naši vlastní, stokrát žehnaněji v bojů bouře vám plyň v oběť krev má! Buďte šťastni!“

Jak když sokol v záři povzletí, Černé Hory volný syn se vzpružil bratra Lecha tiskna v objetí: „Kéž by vspolnou sílu bůh nám tužil

takým duchem bratrství a smíru! Svorni s sebou, silni proti světu srosťme v jednu obrovitou četu nezdolných jak skály bohatýrů!

A jak na vlnění kolísavém věčných bojů s nepřátelským davem Černé Hory hradby ční a val, základy těch nedobytných skal

na hrot našich dýk jak postaveny: kéž by tak se všecky slávské kmeny v jeden tábor slily obranný, tak jak povždy vrahem napadený,

tak i vítězstvím vždy žehnaný!“ „Krvácejmež za tu raji bědnou!“ s žárem volá Srbín ohnivý; „kapky krve té se v hlasy zvednou,

snílky v bojovníky oživí; ať to v srdci slovanského kmene trhne bleskem, hromem zabuchá, ať se krev zas varem v skráně žene,

ať se vzbouří mdloba bezduchá! Pro mučenství slávské, raje smutek jednať spása: okřídlený skutek! Rozsijte jen jiskry – símě činu,

vzněťte srdce ve plamenný květ, – reci jako z bájí v jednom kynu vzejdou v nový slávský svět!“ „Vzhůru! K předu!“ mocný velí hlas,

zvuk to z duše, mírný v ladné síle, – vstal syn Rusi – v čele sníh i v týle, v sivém oku hvězdný moře jas; vstal jak starješina nad rodinou,

a jak děti k starouškovi otci statní junáci se k němu vinou s důvěrou, i sledují ho v před; sedm postav temných mizí v noci,

za nimi vlá v pozdrav orla let – – Od Plitvických strání v jezer šumu, jež jim pějí tajůplnou dumu, znikli k mezím tureckého panství

v neslýchaný, nevypsaný boj za očistu světa, za odboj proti hříchům dob a za Slovanství! Zašli, zmizeli již beze stop,

a kdes v uvolněných ňadrech jihu neznámý je mlčky ztulil hhrob... Temno za nimi, a v žádnou knihu nezapsaly dějiny jich jmen;

činy oněch reků dobré vůle z končin slávských, z celé světa půle k jihu spěvších, – jejich smrti sten, jejich mučenství, – jsou zapomnění v plen!

Na sta bylo jich, již neslavně a svatě z lásky bratrské šli ku Golgatě z klidných rodných niv mřít za nebohou raji! Zašli navždy v stín ti tajní chodci,

zmizeli jak bohatýři v báji; pamět slzící je s očí zztrácí... A jen sladké hvězdy jižní noci, skalnatých jen doupat noční ptáci

vepsali jich osud v letu svém v tmavý blankyt, skal jen diadem zaclonil se vzdušnou smutku rouškou, divý bor jen v oběť vydal dým

vonnou mízou, meduňkou a douškou; jezer šum jen zadul truchlý rým, vodopádů hlahol zahřímal válečný jim pochod v lůno skal, –

ale hymnu zapěl, sprostěn pout, na svobodě bouřný z jezer proud, v ňadru žertvu, smrť a svatý vzdor, – bystřina to volná slávských hor.