Svah lučný kde se kloní u cesty,
kříž stojí s Kristem. Stařík před ním klečí,
a tichých modlitbiček šelesty
se mísí nad ním s lípy šumnou řečí.
Dvé prázdných křížů záze s obou stran
pne k větvím lipovým své paže holé;
jen s jedné visí černé hnízdo vran.
Tam chmurný chodec zastavil se dole.
Naň stařík, z pobožnosti vyrušen,
zří užaslý. Zda člověk onen šílí,
že sepiav ruce, vážně zasmušen
své čelo k potupnému břevnu chýlí?
Kmet dí: „Co činíš? Zde viz Kristův kříž!
Tam na onom pněl zlosyn na Golgatě;
když tam se modlíš, tím jen vraha ctíš;
sem pojď! Zde Bohu pokloníš se svatě.“
„Vím,“ vece chodec, „čí ten kříž tu jest
a proč dán po bok spasiteli Kristu;
tím, že byl vztyčen škůdci lidstva v trest,
též posvěcen jest světu na očistu.
Věz, modlím se tu za spravedlnost,
zvu na padoušství metlu z ruky Boží,
kde lotry bíti váhá zbabělost,
an zlovolníků pých se denně množí.
Vždyť zem, než pluh ji k setbě zúrodní,
tak vzdorně tvrdá pro poctivou snahu,
když milostivý déšť ji zavodní,
jak strdí změkne k daremníků blahu.
A lidstva záchranu, ten chtěný div,
duch největší všech duchů kdyby snoval,
však neměl odvahy být spravedliv;
byť Bůh sám, marně by se obětoval!
Ať mluví soudná pravda Golgaty,
tré křížů vypiavší si na znamení;
z nich dvěma – spravedlnost odplaty
a jedním hlásá milost odpuštění.