Vlá šumění lesem, noc temně jej smuší;
jde tamtudy mládec – a teskno mu v duši.
Hle, proti němu z nejtemnější strany
tři lesní tu panny
blíž na laničkách kluší.
Ta na lani bílé, ta první v jich reji,
mu dí: „Hleď mi v oči! Zda v srdci tě hřejí?
Ó vzpomeň sobě, čí to pohled sladký!
Mám oči tvé matky
a něžné srdce její.“
Ta druhá, ta štíhlá na laničce plavé
dí: „Znáš-li mé líčko, to radostně smavé?
Mám útlé lokty, k objímání čilé,
rty sestry tvé milé
a její písně hravé.“
A na laňce vrané dí spanilá třetí:
„Znáš vlasy mé zlaté, jež k tobě teď letí?
Ty spnou tě se mnou na nejsladší chvilky!
Mám vlasy tvé milky!
Ó pojď mi do objetí!“
Však mládec jim vece: „To marno, vy krásky!
Rty miluji bledší a zlatější vlásky,
tvář sinou, spící tiše v bílém kvítí – –
jen s ní chtěl bych sníti
sen věčný věčné lásky!“
Vlá bouř noci temnem, les vichru se vzpírá,
však mládec ho nedbá, v tmách anděla zírá;
zjev lesních panen v bouřný vír se ztrácí.
Sjel blesk, dub se kácí –
a mládec pod ním zmírá.