Byť znělo tisíckrát, vždy stejně jest mi draho,
vždy zní mi svátečně až v srdce taji,
jak svatá přísaha, jak sladkých slibů blaho,
tvé jméno, otčino, můj kraji!
A byť mi tisíckrát se chvělo v každé struně,
má píseň tisíckrát tě vroucně slaví;
kéž tisíc andělských mám harf, by při tvém trůně
zpěv zazněl nejkrasší a pravý!
A kdyby tisíckrát hlas můj byl ubožší
a hana s výsměchem jej provázela,
jak ptáče raněné má píseň s rozkoší
jen v klín tvůj, otčino, by spěla.
O vždyť se nehanbím, mněť slávou jedinou:
co znělo ladně kdy v mém chudém pění,
to že byl vlasti dech, jenž zavál v duši mou, –
vždyť zpěvu vyššího mi není!