Město šedé, tiše dřímajíc, tmí se pod Libínem, jak by schválně svoji vdovskou líc krylo smutku stínem.
Věže chmurně nesou věku tíž, zvony duní: „Veta! město mrtvé neomladne již žádným jarem světa!“
Brána zeje – dusný hrobu chlad cítím v oči váti; tvory živé, tuším, vpouští snad, však jen stíny vrátí.
Ve zdi staré kule válečné dávné bouře věstí; vzduchem vanou báje smutečné, báje o neštěstí.
Mlčky kráčím mezi řadami zasmušilých domů; pokryty jsou divně malbami, průpověďmi k tomu.
Moudrosť mluví tu po dávný čas mnohým pokolením; po stoletích zdaž to naše as zmoudřelo jich čtením? –
Suchý věnec – v dole hospodář pocestného vítá; jeho tvář jak toho města tvář tolik vrásek čítá.
Čapku v ruce – témě pokryto šedinami spoře; hluboko mu v líce vyryto mnohé dávné hoře.
Vlídně kyne; úsměv podzimní z bledých očí vzhlíží; promluv, starče! buďme upřímní: promluv, co tě tíží?
Hovoří o dobách vzdálených, o staré i příští – nynějšku ze rtů sevřených jenom vzdech se prýští.
„Nudno u nás!“ vece: „pravda-li? tak tu bývá vždycky! Víte – my jsme trochu zaspali – asi o věk lidský!
Divná jest to o nás kronika: město naše klato, že vše chápe a vše podniká, až jest pozdě na to.
Nikdy nechce s časem časně plout, jsou-li větry stálé; pluje, až se v bouři valí proud zrovna proti skále!
Ve hře, kde už napřed prohráno, rádo hlavu sází; leží také, jak má ustláno: z ran už nevychází!
Že se proti proudu za Žižky postavilo krutě, v hradbách železné ty kobližky svědčí o pokutě.
Že až pozdě v bouři odboje v proud se vypravilo, za to vítězného Bukvoje hromy pocítilo.
Když pak němectvo nám shýblo vaz, v době nad vše těžší, před osmdesáti léty as – my jsme byli Češi!
A když český duch se konečně vzbudil z můry tlaku, poněmčili jsme se zbytečně s vlčí mlhou v zraku.
Teď, kdy národ na ten tuhý spor zbraní všech se jímá, u nás mrtvo, jak by vládl mor – město naše dřímá.
Za nových snad osmdesát let probudí se znova, ale pak...“ Tu zachvěl se mu ret, selhala mu slova – –
Nad tvou hlavou dávno uschne keř v mrtvých bujném hvozdě, ale přec, ó starče! věř to, věř: nebude pak – pozdě!
Cookies on Poetry Cove