Až v duhové bráně již duše stojí a zazvonit v nebeský zvon se bojí. I chví se jí křídlo i chví se ruka, když slabounce na dvéře Boží ťuká.
„Kdo jsi?“ ptá se Petr; tu tak se lekla, div od nebes prahu zas neutekla. Však zůstala ztrnulá jako kámen; a Petr dí vlídně: „Nu vejdi! Amen!
Z tvé stoudnosti poznávám dobrou duši, neb černé – ty beranem v bránu buší.“ Již otevřel Petr; on usmívá se, jak dušička krade se k věčné spáse.
Jde lehounkým krůčkem jak mládě ptačí a křídla co nejvíce k sobě tlačí. Jde v blaženosť věčnou a věčné světlo, jak kdyby ji svědomí těžké hnětlo.
V houf duší se potácí s bázně mamem, div nepřijde k úrazu v nebi samém. Až sám dobrý Bůh si to k smíchu páčí. „Kdo jsi, duše divná?“ jí říci ráčí.
Však duše se leká a chví a pýří, kol do kola celé s ní nebe víří. I kloní se, rdí se a stojí němá, pak vzmuží se k slovu, leč slova nemá.
„Aj tedy!“ dí Pánbůh; „nač tolik strachu? Či patříš snad naposled ku rarachu? Co tíží tě? Snad se to ještě spraví; nu vždyť jsme tu dobří a shovívaví.
Máš nějaký hřích snad? Jen pověz Bohu! Má milá, já mnoho ti odpustit mohu. Já odpouštěl všem zde; jen již se zeptej! a když se tak stydíš, aj tedy šeptej!
Proč upýpáš se jako nevěsta veská?“ Tu šeptla: „Můj Bože – jsem dušička česká!“ Hled Boží se zjasnil. „Když to tvá vina, když to celý hřích tvůj, aj toť mi jiná!
Ty, jež se tu chvěješ a koříš tak znízka, ty sedneš tam nejvýš, kde muzika výská. Tam přijde ti smělosť, tam potřeba tebe; jdi, dušičko česká, jdi v české nebe!“
A za prstem Božím tam duše hledí, kde musici sancti nejvýše sedí. Hle Záviš a Dalibor vězeň chudák, tam s varytem Lumír, tu Švanda dudák.
Tu ze srdce k srdci Záboj zpívá, a Slavoj si do taktu mečem kývá. Mnich notuje „Pomiluj“, berlu má z palmy, a kacíř, hle kacíř tam zpívá žalmy.
Král rytíř tu v milostné hraje struny, tam děvice s vlasem jak paprsky luny – Slyš, Husitů píseň! Tu hrají v cepy i vousatý Prokop i Žižka slepý.
A kolem nich sedí tam andělé mladí, ti bubnují, troubí a housle si ladí. A nad nimi menších zas pěvců zjevy – hoj české to nebe je samé zpěvy.
Tu dušička slouchá, a tvář jí živne, ba sprostila již se své tesknoty divné. Pne směleji hlavu a perutě zdvihá a semotam blýskavým okem žíhá.
Tu pojednou houkne, až nebe se třese: „Ha, bohdejž to rarach!“ a vzhůru se nese. Dva anděly porazí křídel svých machem, až všecko tu oněmí, kamení strachem.
„Jen zvolna!“ dí Pánbůh; „tys, dušičko, smělá; až přílišná odvaha do tebe vjela!“ „Ten hudlař!“ dí duše; „ó kýž by radš oral! Vždyť vynechal pauzu a zmodrchal chorál!“
I vytrhla partesy Prokopu mnichu a meč vzala Slavoji. „Slouchejte v tichu!“ Tak houkla si, jako by nebesy vládla. „Teď znova! – Ty mlč, ty tam od svého rádla!“
A v rozhorlenosti a v ohnivém hybu takt mávala mečem a spravila chybu.
Cookies on Poetry Cove