Pln tužeb a šeptů jest mladý háj,
v mé struny se loudí zas jarní báj,
a létat se učí zas mnohý sen,
nechť zlomeným křídlem a tají sten.
Znám ještě ten švehol, toť jara vjezd,
a zas mi tak bolno i toužno jest!
Sněť každičká vítá se s ptáčkem svým,
jen mně zase divno, že nemám s kým.
I hledím, kde krouží se cesta v dál,
zda z kotoučů modrých by šátek vál – –
Kol ve květu radosť, v ní rosný žel –
jak poprvé zalkáš, žes osiřel!