Jak Mojžíš Čechů, Žižko náš,
jsi lid svůj rozplamenil,
by zákon boží sebe dráž
si vykoupil a cenil.
By za svobodu, za lidské
své povstal důstojenství,
se zbavil hanby egyptské
a vyšel z porobenství.
By za posvátnou přípověď
dnů volnějších a jasných
dal staré bydlo za oběť
i s vnadou hrnců masných.
A k moři, v nočním svitu hvězd,
lid vedl’s přetajemně
i děl’s, že za tím mořem jest
proň zaslíbená země.
Ty kynul’s vodám bouřlivým,
ty rozstouply se stranou,
i kráčel’s mužně s lidem svým
tou cestou neslýchanou.
A když pak jitro vyslalo
z chmur nočních svity prvé,
to moře rudě sálalo,
vy šli jste mořem krve!
Vám Egypťané v zápětí
se řítili tam směle
v hon za uniklou obětí,
sám Farao v jich čele.
V tom rudém moři hlubokém,
jež čnělo jak dvě stěny,
tvé zástupy krok za krokem
vrah stíhal rozkacený.
Dál, dále, divné síly pln
jsi razil průlom stezky
a vyvedl jsi z rudých vln
svůj lid – ves národ český.
Zda vidíš z moře hrnout se
svých Čechů miliony?
Jen zapomnělo zamknout se
a spolknout faraony.