Jak divný průvod z Kunratic, tam se skalního hnízda! Proč přílby skryty do kapic, a kam ta noční jízda?
V dol s hrádku krále Václava se lesem tlupa míhá jak černých stínů výprava, jež ze hrobů se zdvíhá – –
a to že zemřel lidu král, jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše skřek jeho duše!
Z těch zdí, kde Václav hodoval v zlost kacíři i mnichu, teď strašidelný houf se bral tak chmurně v nočním tichu!
Kde vládla rozkoš, kvas i lov, zda zkouzlil převrat náhlý tam sídlo umrlcův i sov, již v noční rej teď táhli? –
Tam zemřel bujný lidu král, jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše skřek jeho duše!
To nejsou mrtví, jichžto zjev se v lesa stínech smýká; jim v žilách proudí živá krev, však nesou nebožtíka.
Vůz jako hlemýžď obrovský se valí v jezdců řadu, a kradmo pohřeb královský se plíží k Vyšehradu;
tak vyprovázen lidu král, jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše skřek jeho duše!
Jen zticha, ať se nevzruší ta spící Praha z klidu, sic v mrtvý sluch mu zabuší svým hromem bouře lidu,
a zařve v mrtvé svědomí hlad duchů, srdcí žízeň jak dravec štvaný, bezdomý, jenž divě mstí svou trýzeň, –
a znectěn byl by lidu král, jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše skřek jeho duše!
Král na Vyšehrad dopraven. Hle, jaká zář to skvělá? Jak rudě obzor zaplaven i řeka zkrvavělá!
Hle, ohromná jak hranice tam za Vltavou hoří, z ní na plameny Kostnice jak vzpomínka se noří.
Tak slaven mrtvý lidu král, jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše skřek jeho duše!
A nesmírná ta pochodeň, jež v mračné nebe vzplála, toť klášter, oheň vmetli veň, však v duších prudší sálá,
a král, jenž prvý jisker vznět chtěl pěstí zdusit hravě, jej hýčkav dřív: jest mrtev, klet, jich bleskem zdrcen žhavě!
Tak vítán padlý lidu král, jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše, skřek jeho duše!
Tu v duši lidu vzňatou zář on nechtěl svatou znáti, – ať nestaví se na oltář, ať peklo radš ji schvátí!
Teď plane strašný lidu soud a bouře pomsty hýří, kdež doby vzplamenělý proud kol Vyšehradu víří.
Tam nepohřben je lidu král, jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše skřek jeho duše!
A marně královská když choť bouř slabou rukou staví: hle, černou nocí chará loď se loudí ku Zbraslavi.
Jen s bázní vesla v temno vln se ponořují tiše, i vzduch, jak smrtných věstí pln, se chví a sotva dýše.
Tak pluje k hrobu mrtvý král, jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše skřek jeho duše!
A v hrobce, již si zvolil sám, jej opat žehná s mnichy, i provodil jej v pustý chrám tlum pochmurný a tichý;
toť hrstka plavcův ubohých a rybáků tu z kraje, a modlitba těch nemnohých jen šeptem v klenbu vlaje...
Tak pohřben bujný lidu král, jenž tělu, měšci lidu přál a přeburácel hluše skřek jeho duše!
Cookies on Poetry Cove