Dvé věštců mladých, bohům zasvěcených, dlí v dumách při paprscích svaté luny; zář, plodná proroctvími, do vln sklenných v Nil věčný pátrat mocně vábí juny.
Ta hloub teď průzračna, teď mluví divy; v ní tajemství snad v jasnou věsť se vtělí, z ní věštců zrak snad vyzří náruživý, co němá vůle bohů mlčky velí.
Neb ve svatyně hluché nitře temném hněv bohů vnuknul bdělých kněží víře, žeť božství málo ctěno v zjevu zemném, že chybí v chrámě svaté, božské zvíře.
Jal úžas, jala hrůza duši kněží, i zpytují, čí pocta v chrámě chybí, kde čtvernohých i letců tolik střeží; ký tvor as bohům nad ty všecky libý?
Tu vytržený plápol horování dva mládce nadchnul; vyšli na výzkumy v noc věstnou při posvátném luny plání, i vhroužili se v modlitby a dumy.
Sem předtucha je mocná vedla k Nilu. Tu v jasných vlnách lesklý kapr plová, a snítka s dlouhým trnem tkví mu v týlu, krev z rány se mu prýští purpurová.
„Hle“, věštec praví v zbožném ustrnutí, „hle ryba ve svém němém utrpení, jak muka svoje snáší bez hlesnutí, – zdaž ona v očích bohů svatou není?“
To děl, když jako střela od lučiště cos kmitlo s břehu do vln, plujíc čile; to připlavil se rejsek z rákosiště a rybě na hřbet skočil potměšile.
A v týl jí sedl, zaťal v její skráni své drobné drápky v nelítostné zlobě, až tlamkou ostrozubou k pochutnání jí vykousal a vyssál oči obě.
Zas ani hlásku ryba nevydala, však sladký výděs prochvěl oba juny! Zdeť svatost mučednická, dokonalá jim ozářena božským světlem luny!
Tož spěli k veleknězi s věstnou tuchou, žeť svatou němá trpělivost rybí; svou víru zjevili mu prostoduchou, žeť ryba svatý tvor, jenž v chrámě chybí.
A velekněz se zavřel v chrámu nitru, tam s nejstaršími kněžími se radí; pak modlili se celou noc až k jitru, a modlili se venku věštci mladí.
Když vstalo slunce v lesku božské krásy, tu rozhrnuly opony se zlaté, i vyšel z chrámu noční sbor a hlásí: „Ne ryba, rejsek jest to zvíře svaté!
„Ať hasnou oči, jimiž trpná chátra chce světlo zřít, jež blaží vyvolence! Kdo nevidí, víc věří, méně pátrá; jen v temnu strádat učme oslepence!
„Tvor nízký, dav, ať k světlu práva nemá! Však rejsek, který oči vyhlodává, jež opovážně zvedla ryba němá, ten budiž veleben, a jemu sláva!“
A mladí věštci sklonili svá čela, jak němí, slepí, tupí pozemšťané; zvěst slavná po krajích se rozletěla, a svaté zvíře ctili Egypťané.
Cookies on Poetry Cove