Toť upomínka; bývalo to tak.
Ó, krásně bývalo kdys mezi námi,
než cizáctvo svůj vyvrhel a brak
k nám vyslalo – jak Herostraty v chrámy;
než přišli, rozbouřili vášní vír,
než učili, že jest se lidu stydět
jak za potupu za ten svatý mír
a dravě navzájem se nenávidět;
než přišli zpupnou pýchou zmámit jej,
by plémě otrocké zřel v bratrech svojich,
by rval jim jazyk, mrav a předků děj
a utrácel je v neslýchaných bojích;
než poštvali a svedli zlovolně
lid smírný tak a dobrodušný prve,
by bratru, s nímž byl trpěl vespolně,
z cév cedil slední kapku české krve,
by dral mu z loktů poklad živoucí,
by sápal děti od otcovské hrudi
a zničil i to jméno budoucí,
jež aspoň památku kdys českou vzbudí.
Ó, šťastná byla někdy naše zem!
Však šlehla zášť, jak požár v zralé klasy,
v ten obraz míru, až se obrazem
stal zděšení! Ó, kdo ten požár zhasí?
Smír! Chcete smír? Ó, mluvte o smíru
k té jabloni, již sápe bouř, kdy kvete,
či k bědné oběti, jež upíru
dlí v obětí! Ó, smír tak světu lžete!
Smír – slovo rouhavé to ze rtů těch,
jež každým dechem rozdmychují sváry –
byl víc než planým heslem v luzích Čech,
než bílým zjevem z jedovaté páry.
Ne k písni kejklířské jen obrázek!
Než přišli jste, vy diví lovci míru,
vy čarotvůrci sporných otázek,
byl pravdou mír a v srdci všech měl víru.
Spor – jaký spor? Byl dávno rozřešen!
Ó, čtěte moudrosť v lidu čisté mysli!
Vždy smír a lásku, kejkli nezděšen,
hlas lidu vyřkne svatý, neodvislý.