Červánkovou záři k sobě vábí stará zvonička tam pod řežáby; však též brzy svatvečerní chvíle zvonek rozhoupá;
proti růžím západu již bíle srpek vystoupá. Střechy milé! Vy již spíte všecky; usnul švehol ptačí, hlahol dětský,
uspal večer s hlavou pod křídloma pestré holoubky; dívky, starci, muži, vše již doma u své chaloupky.
Na zápraží sedí hospodáři, s nimi matky, při večerní záři; na klekání čekají tak rádi v tichých poradách;
staří zde a jinde šeptá mládí v stinných zahradách. Celá víska – dvě to domků řady důvěrně se tísní dohromady,
ochoz ochozu je zcela blízký; tak jsou sdruženy příbytky a srdce malé vísky svými kořeny.
Podobny jsou domky po pohledu; u každého zříti předsíň v předu, stranou ochoz o sloupech a nad ním krytou pavláčku,
ta se končí nade dvorkem zadním ještě v zatáčku. Střechy svážné, štíty přitupělé, letopočty psány na jich čele
půlstoleté, starší, po pradědech, – zdali šťastnějších? Každý dům je v stáří svého sledech hoden protějších.
Zdá se, že ty starší, mladší chatky rodinka jsou, děti jedné matky, i ty hlavy ustaraných lící, tmavé, bělejší,
svorně útěchu si kývající v strasti vezdejší. Hovor ode prahu k prahu těká; všude slova soucitná a měkká
z milých úst se v milé duše řinou; není závady, ozve-li se výrok řečí jinou v družné porady.
Řečí jinou: dva tu sídlí kmeny, od pradávna spolny, spřáteleny; po svém žijí, řeči svojí bídně žádný netlumí,
mluví vlastní mluvou, ale vlídně druhé rozumí. Domky návsi, jimžto v dlouhém řadu rumění se čela od západu,
to jsou milé domovinky české; jim pak řadou vstříc plavovlasých Němců chýšky veské hledí na měsíc.
Tu i tamo jiná řeč i mravy, ale stejně ctné a bodré hlavy; jiné kroje, jiné hry a písně, jiné pohádky,
ale stejné tužby, práce, tísně, hroby, památky... Jiný lid, však srdce jeho stejná: všecka prostá, přímá, sdílně přejná,
neznající zloby vymyšlené; týž je hostí luh, totéž nebe nad nimi se klene – a v něm jeden Bůh.
Na řežábech pablesk uhasíná; zvonek zazněl; každý ruce spíná, ze dvou stran se dvojí mluvou modlí dvojí dobrý lid;
v slovech různých duše všech se shodly, jeden spjal je cit. Za své drahé modlitbu svou zvedá zbožně každý, však i za souseda,
aby vzdálila vše nebezpečí svatá Boží moc. Zvonek stichnul; zní to dvojí řečí: „Dobrou, dobrou noc!”
Cookies on Poetry Cove