ŠUMAVSKÁ UPOMÍNKA. (I.)

Byl jasný východ; slunka světlý kruh se vynořil a zlatil horstvu čela, a perly rosné obsypaly luh, vše, i ta hvozdů čerň se třpytem skvěla,

i mlha, v noci zavalivší důl, teď průsvitným se modrem okřídlila, k svým bratrům obláčkům se vznesla půl, půl v zářivé se kapky rosy slila,

jež na vysoké trávě mokrých luk a v jehličí kol kolem povždy visí. Jest ticho, vážno; nikde ptačí zvuk, a přísné jsou ty Šumaviny rysy.

Kraj chudý: skály, močál pod nimi, kde chmurný bor cos nastiňuje děsně o dlouhé zimě s nocmi dlouhými, a zeleň luk cos o kratičké vesně;

kraj drsný, jenž svých dětí nehýčká, však dojemný v té prosté kráse ranní, jak velkosť neslavná a chudičká, jak pocel něžné lásky tvrdou dlaní.

Kraj krutý – a tak útulný je přec: jak hnízdečka zde visí chaty v lesích; hle, víska kreslí tam svůj obrazec až nad vrcholky hvozdů na nebesích;

toť nadzemského sídla podoba, a stezka zní jak s nebe v dol se chýlí. Jak vznešeně to trůní chudoba! snad s anděly se o své chýžky sdílí.

Ta víska – selanka to na pohled, sen umělcův – i výtvor těžké nouze, těch lesů mládě; ony kmen i snět jí vtělili; z nich vyrostla tu pouze;

jí vzešel život z jejích životů. Jak úhledná, jak sličná hračka dětská, a v hračce té – co vzdechů, klopotů, ač plna květin okénka jsou všecka

a nechť se zdá, že na podušky střech tu jistěji než v úkryt zlatých věží klid ukládá se v starý jejich mech a v sladkém snu co v kolébce tam leží.

Plot březový je sklíčky vyzdoben a pečlivě kol zahrádky se zvedá, jeť nejmocnější hradbě podoben, jež světa zlu v ten úkryt vniknout nedá.

Tam bezpečně se k stromu tlačí strom, kde červená se pozdní, drobná třešně, i sklenný šperk se třpytí bez pohrom tam v záhonku, jenž odkvétá tak spěšně.

Ční neporušen modrý sklenný kříž z té obruby kol štítu vyřezané; chce chatku zvednout k nebi ještě blíž a s blankytem teď stejnou barvou plane.

Jak přítěž leží šedé kameny kol na střechách; jsou vichrem nepohnuty, a stěny, z bílých jedlí roubeny, ty zdají se, že z oceli jsou kuty;

ni jeden zoubek útle řezaný desk tenounkých, jež kryjí celou chatu, jak pláštík šňořivý a ochranný, se nezlomil v dob dlouhých stálém chvatu.

Vše vzhlíží jako blahé zátiší, jak bublavý by potůček ten hravý měl pro vše, nejhlubší a nejvyšší, co žije tam a dýše, výraz pravý.

A přece bída, tklivá bída tam se lopotí a hoře sklízí k práci, hřích k modlitbě a ku doufání klam, tak zápasíc, až často vykrvácí! – –

Kdo kráčí z oné vzdušné výše as v dol stezičkou a za jakým jde cílem? To vyšel dřevorubec v ranní čas, jak den co den, a chvátá za svým dílem

a shlíží v dol a cloní rukou zrak; zří soudruha, jenž jinou cestkou kvapí jda z jiné vísky, ne již vzdušné tak, neb leží níž tam pod potůčku slapy;

jest větší, širší; bílých domků směs zpod červených se střech jak z růží směje; kol zděných ohrad kvete bílý bez a zvonící z nich stádo v luka spěje;

tam nade štíty krouží dýmu pruh, a s pavláčky se hospodyně dívá, jak ze vrat širých voli táhnou pluh. A pasáček si za kůzlaty zpívá.

Dál na poli se v řádkách suší len, by nespuchřel snad v přebohaté míze, a dívky rozkládají u humen již k bílení své plátno z vlastní příze;

tůň na paloučku plá jak drahokam. Kol jeví se té vísky obraz vnější, jak spokojenosť sídlela by tam ač pozemská, však tím jen pravdivější.

A přec i zde jest bída domovem! Ta s oráčem tu dýše z hrudi jedné, ta drtí jeho zrní s žernovem, ta z brázdy spocené naň kámen zvedne;

jde s děckem do kolébky denně spat a s kmetem v rov; jí s lačným z jedné mísy; jak cep je tvrdá, holá jako mlat, – teď ranou omráčí, teď ranou vzkřísí...

Šla bída v patách dřevorubců dvou; i s Němcem šla, jenž bral se srázně dolů, i s Čechem, jenžto zděnou vísku svou níž zůstavil, až setkali se spolu.

Šli jednou cestou – dnes i jakživi; touž cestou šli v tmu lesní z nuzných polí, – týž s nimi los i jeho protivy a všecko též, co těší a co bolí;

týž v mládí smích k stáru povzdech týž, táž sekera v též uhnětené dlani, týž nářek na rtech: o hrsť půdy kříž, boj se skalou a neúroda s daní...

A živnosť zmařená – to ďábel chtěl! Hle, nad lesy jak parní pila kouří! Z nich každý skromnou vodní pilu měl – jsou zabity, – hněv marně v srdci bouří.

Teď každý pilu nese na plecech, jde kácet les, jak otrok nádenničit! Ach, Šumavě saň parní vťala v spěch zub do srdce, – jí neustává ničit.

To cizák Prus tam vztýčil dymník ten: tož oba v též ho nenávisti mají; tak z dřevěných i ze žulových stěn týž nesou stesk – a stejné škůdce znají. –

Šli smutně denně spolu; soucit jim však ulehčil té krušné losu tíhy; vždyť znali trud svůj řadou let i zim a všecky v čela svá jím vryté rýhy,

vše, každý záhyb srdcí, každý vzruch, co upřímnosť jen pravá v duši spatří; vše dělil, snášel, cítil s druhem druh, a prožili své žití jako bratři.

Šli k lesu, v stínech znikli. – Tam je chraň, ty společných jich strastí pásko pevná! Hle, za lesy – tam dýmá pruská saň zlá, soptící a záštiplně hněvná...