V myšlenkách kráčím v doubravu
za noci pozdní zachmuřené,
tu průsvitnou zřím postavu
na skále míhat u pramene.
V nadlidské výši v temno ční
a závoj z mlhy má na tváři –
tak vznáší se zjev půlnoční
mně vstříc u pološeré záři.
A kdy již blízko zraků mých,
tu spatřuji, že ruce její
z bylin a květů tajemných
kouzelný věnec uvíjejí.
Jak divné kvítí uplítá!
stolistou růži plané blíže,
poupátka sotva rozvitá
a býlí jedové k nim víže.
Citlivky něžné, bezbranné
do trní klade bodavého
a ratolístky zelené
kol hyacintu odkvetlého.
S břečťanem temným spolčuje
hvězdice jako s nebe spadlé,
a nesmrtelky schyluje
k liliji zlomené a zvadlé.
Ku prvosence dětinné
zas plné zlaté klasy druží,
kol fialinky nevinné
pne osamělou horstva růži.
K pomněnce v rose plynoucí
slzičku žhavou těsně tulí,
a kvítek lásky horoucí
jasmínem stinným kryje v půli.
Vyrostlou v pláni slunečné
k severním vřesům révu poutá,
pak proutek vrby smutečné
k nim připojen, a tichá routa –
Již věnec uvit; sváže jej
hebounkou slabou pavučinou
a vrhá v proudu divý rej,
kde nikdy vlny nespočinou.
V tom svítá záře měsíce;
„co činíš?“ ptám se zjevu mdlého,
jenž mizíc dí, „jsem sudice
a viji věnec žití tvého!“