Kol zaplál po hvozdě nach večera, co chvíli dál se šine, výše stoupá, až bleskl v písek na břeh jezera, kde s pěnami se na mělčině koupá
i dále hloubkou modrých vln se brodí až k protějšku. Tam širá skála holá půl ve vlnách a nad vlnami zpola se v hlubině i výši v šero tratí.
Prv bílá, jako deska hrobová teď, jak by se jí v ňadra ledová krev lila, rudne, plamenem se zlatí; a v žáru tom, jenž sálá v sosen hlavy
a barvy lesa v jeden purpur taví, hle, po skále stín velký, černý chodí. Stín lidský, v podobě však obrovité, jak démon v záři věčných plamenů,
svůj tmavý zjev na žhavou stěnu vrhá. Teď chýlí paže; myslil bys, že trhá tu skálu ze základů, z kořenů, neb k tůni pod vodami nejhloub skryté
že sáhne prstem, zaryje se nehtem v dna slizký hrob a vymrští pak s chechtem z vod na povrch, co kdys tam utonulo... Teď zjevení se náhle k výši hnulo
a kryje skálu nestvůrným svým tělem od pěny vod už po sinavý vzduch, kde v bledý oblak černým vráží čelem, jak v nebesa by temný vzpoury duch
hnal útokem. Teď lokty rozprostírá i zdá se ti, že v nich tu skálu svírá a zas jak spálen žárem jejích boků pln strachu couvá ve zbabělém skoku,
zas kradmo blíž se plazí, chvíli váhá i znova rázně v ledví její sáhá i napíná své duchovité svaly a tlakem vzteklým skálu před se valí – –
Vše marně však. Již athlet příšerný se v sebe choulí v malomocném studu i čeká, číhá; teď se zvedá temně, hle, ramena svá rozpíná i šíří,
jak rostla by z nich křídla netopýří, až nepoznáš, zda stín ten nezměrný duch Satan jest či zvíře z pradob země; i vzdýmá silou nezdolného pudu
svou peruť beztvarnou až pod nebesa, by unesla jej žeřavé té skále, však ona marně mává neustále, až jako mrtvá k tělu mdlobou klesá;
vždyť k patě obrově svou celou tíží se hory, vodstvo, zeměkoule klíží, a marně vzdušný velikán ten stinný chce letem ujíť hroudě ve svět jiný.
A dlouho trvá hra, jež zrak můj poutá. Stín poznovu vždy z přitmělého kouta se dobývavě řítí, skálu ztéká, zpět odražen pak svislé oudy vléká,
jež každou ranou pitvorně mu chromnou; vždy znova zuřivě se vrhá v před, by obludnými ruchy bájné stvůry, jichž nikdy v živém tvorstvu nezří hled,
se chopil skály s vůlí neoblomnou: tu chce ji bokem do jezera vmésti, tu pádnou pěstí rozdrtit ji s hůry, tu vyvrátit ji, na bedrách ji vznésti.
Však všecko hrozivé to úsilí, v němž tmavý zjev se lopotí a svíjí jak červ, jejž k zemi zrnko písku tlačí, vše posunů těch divých víření,
vše potýkání s cílem svým se míjí, a marně velikán ten zpozdilý, jenž nemá sil, by zvedl pírko ptačí, se pachtí ve svém pyšném šílení.
I stanu v chodu, an mě zjev ten jímá; on stojí též, tak zříme přes jezero druh na druha. Již v boru mží se šero, jen skála dosud plamenně se vznímá,
a na ní lpí můj stín jak přikován, – hle, tvora malého stín velikán! Hoj, skrč se, obře, sobě samu k smíchu! Již v zrcadle té rudožhavé skály
mi zjevils nadlidskou tu lidskou pýchu, jež zve se vůlí, velikostí ducha, či velemocí rozumu, či sterým snad ještě sladším jménem sebechvály,
k níž tvrdá skaliska ta kol jsou hlucha... Ó přelude, ó velký stíne, kterým náš obraz roste v mnohé žhavé chvíli, ty obří touho v slabém prášku síly,
ty pude bohatýrský, velkolepý, jenž hlavou ženeš, cíl kde skalou hrazen, ran svojich necítě, k své zkáze slepý, pln víry vítězné, byť stokrát zrazen,
ó jaká v tobě svatá pošetilosť, v tvém hořkém losu jaká božská milosť! Nechť domnělým jen křídlem, drahý klame, v tu skálu biješ, selhávaje v smutku,
oč větším’s ubohé přec pravdy samé! Ó nadšení, oč větším’s nás i skutků!...
Cookies on Poetry Cove