„Nuž leťte v boj, mí mladí orlové,
a nechte kmeta orla zahynout!
ó že jsem sláb a stár a rámě mé
již nemůž rázně meče pozdvihnout!
Ha, jak se plíží závistivý mrak
kol nebetyčné skalné koruny,
by zakryl smělou výši temnem – tak
mou ducha jarosť kryjí šediny.
A jak jest připoután dub stoletý
kořenem v hloubce půdy zkřiveným,
nechť větve hrdě v šíř jsou rozpjaty,
tak věk mne víže poutem sevřeným.
Mí synové, mí mladí orlové,
vás vzdávám vlasti své co dědictví,
a světím vás buď smrti rekovné,
buď slávě, životu a vítězství!“
– Již zřel je odjíždět – jen jedinou
jim slzu při loučení věnoval;
již táhli v čele houfce dolinou,
a toužné hledy kmet za nimi slal.
Leč v pláni jiný roj se přihrnul,
sluncem se tisíc mečů zaskvělo, –
toť spojenci! a když se prapor vzdmul,
naposled vetché srdce zaznělo.