SNÍH.

Sníh padá, v slunci mihotá se v letu jak z jara spadající prška květů, jak upomínka na vše to, co odkvetlo, co v duše svěží

nám k nohám skleslo naseto a v slunci mrtvo leží. Hle, vločků stotisíce kol se chvějí jak drobných křídel živých v bludném reji,

jak tužeb, jež cos hledají a nemohou to najít v letu i padají i padají jak po odkvětu.

Hra jest to sličná, sníh ten padající, když paprskový úsměv slunka lící ji vzdušným zlatem protkává, – hra smutná, když, co květem zdá se

neb křídlem, stuhlé sprchává a zmírá ve své kráse. Co hvězdy z démantů se vločky lesknou, tak vyzdobeny na svou dráhu tesknou,

jak letěly by na slavnost; vždy víc a hojněji co chvíli ten rozhozený padá skvost – květ nebes jasně bílý.

A každý vloček, jak se v letu třpytí, toť jako jedno chvělé, bludné žití, jak jedno srdce úzkostné, jak jeden osud, jenž se třese

a ve své touze žádostné si hvězdku nese. Dlaň jakás přísná, tajná, obrovitá to rozhodila vše, co kol se kmitá,

ty vločky, hvězdy, naděje, ty losy a ta křídla chvělá, ty paprsky a závěje, ta žití odumřelá.

Směs jedna jest to, jedno chvějné chmýří, co mezi nebesy a zemí víří; nic více život neváží než vloček sněhu, jenžto vlaje

a v paprsku, jejž obráží, v dol padnuv taje. Kéž jsem jen tolik, takým vločkem bílým! Kéž po svém zmítání se k zemi schýlím

i přikrýt, až se zahřeje, kéž paprsky tak slunné piji, až jako jedna krůpěje se v půdu vliji.