Když matce zrodil se, v tu hodinu jim chata shořela. Déšť jisker žhoucích je obsýpal, a v pustou dědinu zněl marně skřek jí ze rtů polomroucích;
ty mrtvoly, jež vrahem pokáceny kol v krvi ležely, ty nevstaly, již nehnul jimi nářek bědné ženy; jen chatek černé stěny doutnaly,
až zhasly v noc. To v dávném bylo boji, v nějž raja, proti níž stál tvrdý svět, šla za lidskost a za svobodu svoji tak sama, s ní jen bůh. Šel jun i kmet,
jen chromci, mláď a matky zbyli sami. Však vrah je našel, v tichých vískách slídě... Tak hoch se zrodil mezi ssutinami jak v říši mrtvých, v spoustě hrůz a bídě.
A rodička, když po nejtěžší chvíli z mdlob oživla zříc, její plod že živ, jak zázrakem své všecky vzpiala síly, by vykonala zbožné lásky div:
ven vyvlékla se, v loktech synka nesla a na kolena u studnice klesla, v níž voda krví padlých zrudlá byla; té v dlaň si nabravši; jej s pláčem křtila:
„Ty synu bolesti, buď Lazar jmín!“ I vrátila se v pusté chaty klín, kde žili, jak ta smutná raja žila, jež ode věků lámala své jarmo
a za útrapy, za krev, za oběti jen těchu měla, že kdys řeknou děti: „Ta krev, ty slzy tekly nenadarmo.“ A dnes, když Lazaru již k ramenům
syn mladý dorůstá, on s ženou dnes se hrdě loučí, opouští svůj dům, jda v boj a smrt jak na slavnostní ples, neb raja deptaná, tak osamělá
a sirá před lidského věku půlí, dnes trojí korunou si zdobí čela a trojím královstvím svou hřímá vůli, jí v trojím rodě jedno srdce plane,
v tré praporů vzlet jeden burně vane, a práva majestát svou zoří ranní se vítá s leskem jejích zbraní, vstříc jemu nadšení svou světí zbroj,
své vítězství si nesouc v boj. Dnes onen Lazar bědný, Slovan ďaur, kdys pod sveřepým jarmem narozený a krví otců, matek pláčem křtěný,
i v hrdinství i v mukách světem opuštěný, dnes vidí ze své krve vzrůstat laur! Dnes po stoletích zápasů a běd jak obr povstav, nutí zpupný svět,
by uctil svatou velkost jeho díla, sen jeho vyplněný o svobodě. Dnes rukou jeho soudí pravdy síla, meč dějin třímajíc. Tam na východě
tkví na slunci až dosud černá skvrna, z níž na osmanské meze Evropy stín padá příšerný, v děs temný hrna ty země, jež by mohly rájem zkvést;
a nemohly jí žádné zoře smést a nesmyly ji krve zátopy, již za světlo a spásu ode věků tam prolévala srdce slávských reků.
Však již ji smyjí, slunce osvobodí i rodnou vlast! A nechť se barbar chmuří, jenž Evropě jest kletbou, nechať zuří svou hrozbou dosud: vítězně dnes brání
ji Slovan ďaur, Evropy požehnání. – A Evropa? Ta hlásá dílo míru a paláce mu staví ze slov písku, by stály jako tvrze na bahnisku,
jež hemží se sty záštiplných štírů – ba v samém srdci Evropy dnes dravý též po barbarsku trůní Minotaur, jenž na křivdách si podnož slávy staví;
křivd obětí mu též je Slovan ďaur, jenž právu svému, cti a svobodě jen při stydlivé loutně písně pěje, kdež Lazar na dalekém východě
hřmí bitvami své epos světoděje... Ó, nebylo těch slzí, běd a hoře dost ještě ve východní rosné zoře, či neteklo dost obrovské již moře
té krve čacké po dnešní až den, a krev ta nečervená-li se dosti, by nad evropskou mlhou lhostejnosti též červánek se zarděl nadšeností
neb aspoň studem jen? Ó rozněť, zoře krvopurpurová, všech srdcí požár, proraž k nebi vzhůru, bij sršícími plameny vždy znova
a znova v temnou budoucnosti chmuru, ať v písmu blesků všichni stejnou čteme zvěst od Balkánu k Šumavě a v Tatry. že v pravdě jsme a budem, čím se zveme.
těch trpících, těch bojujících bratry, a jednou vůlí, věrnou do skonání, ať mečem nebo duchem, vždy heroickým vzruchem
ďaur Sláv že všude se i ďáblům brání.
Cookies on Poetry Cove