Zpod záslon lesních svatyň zříti jej,
ten kouzlem zkamenělý hrůzy děj;
tam v srdci lesní poušti skrýši znám,
kde v obraz divý ztrnul žití rej.
Tam rozburácel zápas tlupu skal,
tam základ hor se vášní rozpukal,
tam jejich lůno krutá rvala zášť,
až na kamenu kámen neostal.
Dvé skal tu v boji čelem na čele,
sto leží padlých tělem na těle,
tu obr zvedá smrtonosný kyj,
a ztylý brach se choulí zbaběle.
Tam skály dvě se toužně k sobě pnou,
a mezi nimi propasť zeje tmou;
tu skalisko si tulí skála v klín
a mateřsky je chrání paží svou.
Tu témě pomšené se kloní v zem,
však pod ním brloh, zmije číhá v něm,
tam tenký hrot jak pozdvižený prst
šle s hůry hrozbu lstivým výrazem.
Tu skalná koruna, tu lesklý meč,
tu srazily se štíty, zdetě seč;
kol zdá se, jak by duněl války hrom, –
tak výmluvna je skal těch němá řeč.
Však hle! kol pučí všude vonný květ,
jenž v prsou skalních skrývá jizev sled,
a dobrý, vlahý, věčně živý zdroj
z těch tajin zašlých dějů proudí v svět.