Dnem, nocí, v snu i bdění tvůj šepot a tvé hřmění, tvůj starobylý šum, tvá píseň věčně mladá,
ó, Vltavo, mi vpadá v rej klopotů i bojů i v ticho dum. Znám tvoje změny zpěvné,
tu hravé a tu hněvné, znám každou strunu tvou, kdy pláčeš a kdy plesáš, kdy vzdoruješ, kdy klesáš,
ať zvuky tvoje v bouři či v báji zvou. V mou krev to vření vniklo a srdce mé si zvyklo
tvým hybem, družko, bít; můj dech se k tvému víže, mé lože tvého blíže, a snem, jejž máme spolu,
mi vábno snít. Kol noc kdy mlčí tichá, má duše v tobě slýchá tvou nejmilejší zvěsť;
tvé vlny hlaholíce jak hlasů na tisíce sem z dálky šumně valí svůj slavný vjezd.
Tu každá vlna ořem, proud celý jezdců mořem, již v jarý ženou boj; tu hřmotí řehot koní,
ráz podkov jasně zvoní, cval mužstva skočně dupá a řinčí zbroj. Tu povel, výkřik náhlý,
tam z dálky ozvuk táhlý zní v hlasů temnou směs; tak se to letmo blíží, až ocelovou tíží
se břehy chví a hlučí až do nebes. I poutá čaromocí mě za měsíčné noci
tvůj tajůplný vid: tvé pěny v lesku luny – to blanické jsou brůny, a duchovití jezdci –
hle – samý třpyt! Les kopí stříbrem hraje a na korouhvi vlaje znak svatováclavský;
jak pára lehké peří se na přílbicích šeří, a dlouhé hřívy metou proud vltavský.
Hle, zářní bohatýři tak prudkým kvapem víří dál po hladině v spěch, až rozvlněné valy
co křemen udupali, a pod kopyty ořů plá jisker žeh. Tak družně s tebou snívám,
ó, Vltavo, a mnívám, žeť pravdou stará zvěst: že v době jiných těžší se vzbudí dávní Češi
i vstanou v lesku zbraní a v záři hvězd. I zmužní pod praporem tak velkým, slavným sborem,
že zplesá vlasti luh! Z nich každý jí jen k spáse že zaníceně vzdá se, z nich každý rek že srdcem
a každý – duch! Z nich každý vykupitel a české pravdy mstitel! Ó, krásný, luzný sen!
Zář jeho v hruď se lije, šum jeho v srdci bije, – sen, jímž mi život celý plá roznícen!
Cookies on Poetry Cove