Již prapor Žižkův s Vyšehradu vlaje, – hoj, kalicha to první vítězství! Již první hvězda vzchází z nebes kraje, až zástup hvězd se výš a dále skví,
a jako věstíc příštích bojů slávu, vznik setby boží, pravdy hojný plod, se jiskří nebe v zlatožhoucím hávu. Tmou po dobyté hradbě kráčí vůdce;
kněz kališník jej stihl. „Viz ten svit tam z břežní chýžky, zapálené v půtce! Když Vyšehrad byl tebou vydobyt, v tu chvíli nebe lid náš rozmnožilo:
tam při požáru, kol kdy zuřil boj, dvé synů Husitce se narodilo!“ A v pravdě! žena v spáleništi chatky dvé nemluvňat i sebe zahřívá,
v strop nebes pátrá do hvězd oko matky a blahostí se věštbě usmívá. Pak vyšla přes práh, k Vltavě se kloní, tam čerpá lázeň dětem rekovným
a z přílby křest ten na jich těla roní. Meč, prvé poltiv papeženců lebky, šat rozpůlil teď v plénky robatům; leč v oblý krunýř jako do kolébky
čím ustlat pod hlavinky poupatům? Hle, kniha Písma s podstropí se dívá, žár se jí netknul! poduškou jim buď! Máť sedá k dětem, kolébá a zpívá.
A nad robátka svoje růžolící se schýlila v té kolébavce níž, jen matně „Kdož jste boží bojovníci“ ret dozpíval a tichne v spánku již.
Tu vzešel měsíc k oné hvězdě prvé a v úplňku jak rudý kalich plál, ne kalich světla, ale kalich krve... A hrůzně stoupal mezi hvězdné pluky,
v nichž doznívat se zdál ten reků zpěv; v jich věštbu vplétal zlého snění muky, jímž v matčiných až tepnách stydla krev. Kněz vešel s vůdcem. Matka ze sna zírá,
až s děsivým se budíc výkřikem, jak lvice skočí v cestu bohatýra. Svým tělem cloní děti své a volá: „Jdeš konat soud! je pravdou hrozný sen!
Vím, že z tvé pochvy blýskne ocel holá, a nepohne tvou duší matky sten! Jen sečkej, pane, sečkej ještě málo!“ Tu vůdce v divném hnutí chmurně dí:
„Ty bědná ženo, co se tobě zdálo?“ – „Ó mně se zdála divověstná báje: Tys vítězil, tys podrobil si svět, tys ještě válčil, až jsi dobyl ráje
nám Husitům, nám vojům božím zpět. Mým srdcem přece chvěla hrůza tajná, – já, první matka v ráji, tiskla jsem dvé dítek v loktech, Abela – i Kaina!
Tys na ně patřil! V srdci krůpěj každá mi zmužněla, a slavně kázal ret: Že z husitského lůna bratrovražda se zrodila, tož znič ji, pane, hned! –
Tu meč jsi chopil v soudu nepoddajném, já zvedala jsem k tobě syny své: Zde viz a tresci, který z nich je Kainem! Meč blýskl, – – oba mrtví padli k zemi!“ –
– A ledový jí s čela kane pot, kdy s chvěním hrůzy zvedá roušky lemy, zda neuzří, že mrtev její plod; – zří děti růžné, a jich první snové
jim úsměv loudí v ústka líbezná... „Jsouť oba,“ šeptne vůdce, „Abelové!“ – „A padnou?!“ hlesne žena s tváří sinou, a vůdce dí pln teskných pocitů:
„To v dobrém bude boji, v něm-li zhynou, a bratrovrah-li vzejde z Husitů, ten nezrodí se ve chatrči chudé, Kain Jidáš panské, zlaté doupě má
a purpur naší krví barvit bude!“ A dlouho dumá o té věštbě žena, když dávno kněz i vůdce zašli v noc. V sen divověstný bádá pohroužena,
až po letech jí zjevna jeho moc: spí jeden syn, kde padli Táborové, a s panstvem druhý, mrtev u Lipan, – jsouť oba Kaini, – oba Abelové...
Cookies on Poetry Cove