Opona spadla, jdu z divadla domů;
v duši si odnáším bouřlivý mrak,
rachoty kulisních vichrů a hromů,
přívaly dojmů, jich kouzlo i tlak.
Nechť padli reci a v pamětní urnu
tragický los mete slavný jich prach,
nechť zvoní rolničkou v života chmurnu
posměšný šotek, všech fatalit brach.
Vše, co se na prknech jeviště hrálo,
dohrává v čivech jak prožitý děj.
Po rušném divadle spí se však málo,
divocí snové pak tropí svůj rej.
Omamní snové! V nich nerozezná se,
co pouhým ohlasem divadla jest,
co planým zdáním je v děsu či kráse
nebo v čem životné pravdy je zvěst.
Ryzí ať cos, ať jen pozlátkem zlaté,
falešný, pravý ať jásot či sten;
s komedií se tu skutečnost mate,
život se snem zdá a životem sen.
Nejeden symbol mi ze snů těch vzešlý
na mysli tane i v probuzení
o vzdušném zámku i zlámané grešli,
o spící princezny vykoupení.
Nejedna hádanka báchorkovitá
z nočních těch mrákot chce na denní zář;
nevím, zda pronikne to, co v nich kmitá,
a zda k těm snům kdysi zveršuji snář.