Přiletěly kobylky, ta strašná polí metla; lačná jejich hltavosť kde jaké stéblo smetla, každý lístek, každý puk až k srdci vyhlodaly; odlétly zas oblakem a poušť tu zanechaly.
Černošedé prostory tu mrtvy leží ladem; nevzkřísí jich rosa slz, jež děti pláčí hladem, nevynutí matek sten ni mračných mužů kletby zeleni zas nadějné z té zničené v nich setby.
Kol jen niveč zoufalý, jen prázdnota i mření; vidět ani člověka ni zvířátka tu není. Po širém tom hřbitově jen sivý fakir kráčí. „Kdo mi dá teď almužnu, kdy všichni hladem pláčí?“
Zastavuje náhle krok a v černou zem se dívá; z milionů kobylek – hle, jediná tam zbývá; přední nožky zvedajíc jej maně upomíná na člověka v modlitbách, jenž ruce k nebi vzpíná.
Saranče to nábožná, neť kobylky to zkázné. Ta, když klásku nikde kol, jen širé pole prázdné, lapá nejdrobnější hmyz, jenž hladov létá kolem, jako by se modlila i rozplývala bolem.
Jak by za loupežný hřích své rodiny se kála, chytře číhá na kořisť. A když tak dlouho stála, fakir hleděl zamyšlen, jak muška kol se kmitla, saranče jak nábožná ji v nožky spjaté chytla.
Aj tu fakir pochopil, jak dary přece získá; na saranči uviděl, jak pomoc jesti blízka! Postavil se sám a sám v žeh slunce v pusté nivy, ruce zvedl k nebesům a stál jak pomník živý.
Stál, jak by se za všechen rod lidský modlil k Pánu, od hříšných by odvrátil svůj hněv a trestu ránu, stál, jak chtěl by vytrvat v tom němém horování, až by s nebe vyprosil zas božské slitování.
Jak by sebe v oběť dát chtěl za vše pokolení, až by sklesnul vysílen a zemřel při modlení; jak jen pro hladový lid by vymodlit chtěl chleby, stál jak zbožná saranče a zvedal ruce k nebi.
Přišly ženy plačící a chvělí starci z chaty, viděli, jak modlí se tam za ně cnostný svatý; přišli muži pochmurní a sklonili svá čela; všecka srdce vděčností a nadějí se chvěla.
Kde co měli schováno, vše přinesli mu z chatek, dali chléb svůj poslední a mincí skrovný statek, dali vše, co zbylo jim, a lkajícími hlasy prosili: „Ach modli se! Nás modlitba tvá spasí!“
Než pak večer na tu poušť a na tu bídu klesl, fakir tolik darů měl, že víc by neunesl; náruč dlouhým zdvižením měl sice zdřevěnělou, přec však pobral kořisť svou, jak byla, šťastně celou.
Cookies on Poetry Cove