Stůj, vidino, ó lepý Rožmberku v tom večerním, v tom starobylém šperku. Tvé cimbuří svit západu ti zlatí, a minulosť tě v šeré stíny šatí;
kruh červánků ti splítá diadém a půvabem ti věnčí skráně věží; kol žehnají ti hory v nachu svém tak svátečně co vážní velekněži;
mha lichotná ti jemně v líce vane a Vltava div proudit neustane, tak mile zří, tak sladce k tobě zpět! Tu jata milostí se vrací náhle
a v náručí tě vine toužně vztáhlé, by zlíbala tě ještě naposled. Leč osudný kdy proud ji odplaší, pak zůstaví ti perly nejkrasší –
pláč Vltavy, ó lepý Rožmberku, pláč památky jsou perly tvého šperku. Jak nádherně pneš čelo panovničí! Co v pýše as tak vážnou hlavu vztyčí?
Zda že tě ráj tak spanilý tu hostí? či povznáší tě sláva minulosti, co kolébka že rod jsi odchoval tak mocný s praotců až na pravnuky,
jenž korunou nachem pohrdal a králům žezlo jen bral směle z ruky? On plýtval rozkoší v svém pašalíku, kdy otřásal i trůnem panovníků
i chýžkou lidu jeho vůle pych; ves národ cítil váhu rukou jeho, jež lehky teď... v prach přešly změnou všeho; a potomci? ni jednoho tu z nich,
z těch nejhrdších své vlasti šlechticů; jim dopřáno jen cizích dědiců, jich moc ta tam, jich stopy doba ničí... Proč hrdě pneš své čelo panovničí?
Kdo dědic ten, jenž vstoupil v časů víru zde v šlapěje těch bujných bohatýrů? Hle, zobrazen tu v hradní síni stojí, jest válečný to jezdec v plné zbroji.
Jak! on tu ctěn v tak pyšné oslavě? a není snad to mysli klamná stvůra? Ne, v osudné tu vztyčen postavě generalissimus Bonaventura;
jak bitvy bůh zří s výše svého oře co vítěz strašlivý na Bílé Hoře – a tam pod ořovými kopyty jak ztracena, jak padlá Praha leží;
hrad její posvátný a báně věží jak zdupány a prachem pokryty... V tom obraze jak v hrozném zjevení zřít celé vlasti pád a snížení –
a tento zjev, ten vstoupil v časů víru zde v šlapěje těch bujných bohatýrů... Co sklálo níž kdy české krve pýchu? čí pokutou, ó Růže, tvých to hříchů?
zda musila’s ty padnout ze msty boží a vítězi být dána za podnoží? Vy páni knížecí, jichž lepý řad tu zobrazen – což nebyla dost ryzá
ta vaše česká krev, což byla snad i vaše panská srdce lidu cizá, že osud přístřeší to vaše rodné vzdal podmaniteli co sídlo vhodné?
či zběh tu osudný jen slepě lhal? Vy mluvíte jen zdivenými hledy – to dávno již, co ret váš naposledy svou odpověď pod ctí a věrou dal!
Ty bledá paní, Perchto spanilá, kam zíráš teskna tak a unylá? tvé oči jsou tak vlhky a tak tichy – zda pláčeš ty snad pro svých otců hříchy?
Zář poslední již oknem vniká chvělá, noc dolinou se prokmitavě stměla; zvon jasný s výše volá do dědiny – ó modleme se: odpusť naše viny...
Mha bílá divné tvary v temno dýše – zda v blánku noci osud písmě píše? však čísti nelze ho; noc hloub se stměla, jak by vše ukojit, vše smířit chtěla.
Cookies on Poetry Cove