ROZKAZ.

Král Václav zlekán mysl tratí; byl popřál bujné zvůle z míry těm horlitelům nové víry, ač soptili naň římští svatí.

Však dosti poškádlil je právě a mdlý, jak lovec po štvanici, mněl, že to stačí za Kostnici a za znectění české slávě.

Syt odvetou se k davu zazlil, že nezná konce hře té zpupné; kdož ví, nač smělý chtíč svůj upne, král kdyby se s ním déle mazlil?

Vždyť již se utkávali zbrojí a na krev o chrámy se rvali, již útokem je nazpět brali z ruk papežencům podobojí.

Boj vřel a doutnal v Prahy lůně a bouře duněla již dálkou, brat Sigmund hrozil svatou válkou – a král se zachvěl na svém trůně...

„Ne, nezviklá mi diadému tvá nevázanost náruživá, a nepovládneš, luzo divá, ni losu země té ni mému!

Vy vzteklí trpaslíci malí, sám skrotím vás jak divé oře, a vašich vášní řvoucí moře mně přes hlavu se nepřevalí!“

I poslal Praze s Vyšehradu již rozkaz tento nenadálý: Ať každý věrný měšťan králi zbraň svoji vydá bez odkladu.

„Tak žihadlo jim vyrvu záhy, těm sršánům, než orla píchnou! Jak po hromové ráně ztichnou, a mír se vrátí v staré dráhy.“

Král čeká, slouchá a se táže co chvíli milců: „Jak je v Praze? Zdaž libosť má v mém přísném vzkaze, a kdy již splní, král co káže?“

Však stále stejnou odvěť slyší: „Nic dosud nepřinesli vzhůru.“ Král vínem plaší s čela chmuru. „Proč, blesky boží, jsou tak tiši?“

A milci úzkostí se třesou, až náhle dobrá zvěst se šíří: dav hlučný k Vyšehradu míří, a zbraň se leskne, zbraň již nesou!

A přinesli ji! Opásána jsou zbraní bedra všech i boky; v jich čele Žižka jednooký, se blíží před tvář svého pána.

„Viz, králi, nás,“ dí vůdce směle, „tvé vůli věrni, odhodlaně ti přinášíme svoje zbraně, však s nimi krev a srdce v těle!

A v duši kostnický ten plápol, jenž za pravdu nám umřít káže! Hle, přinášíme s meči paže, jež s celým světem půjdou v zápol!

Jen vel, jsme pohotově k boji! Jen rci, kde nepřítel tvůj divý? Mřít za tebe jsme žádostivi, ó králi, s touto v ruce zbrojí!“

A pevně meč svůj Žižka třímá, jak zbraň svou každý; zjevno jesti: těm nelze vyrvat zbraně z pěsti! Až krále divná úzkost jímá.

A myšlenky v něm krouží matné a tepny jeho vírem tlukou; on propouští je s meči v rukou a s chválou věrnosti jich statné.

Tak navrací se v čele davu Jan Žižka; král zří za ním temně, a jeho los i los té země již valí se přes jeho hlavu.