Po pustém břehu po skalách
za nocí lunojasných
se plíží stíny oblaků
v hovorech bezehlasných.
A nad nimi na nejvyšší
a nejčernější skále
tam strmí rozdrcený dub –
snad trůn to stínů krále.
Blesk boží vepsal před časy
mu v lůno věštbu s výše,
a mnohý pastýř jméno své
do jeho kůry vpíše.
Stojí tak vážně, tajemně
nad vodou ozářenou –
tichá se hrůza rozstřela
mou duší zúzkostněnou.
Ha, rozdrcen být nebes mstou
a musit pevně státi,
a nesmít břímě vědomí
v zbouřené vlny skláti –!
Zahučel vítr, pohnaly
se mraků stíny dále,
nad vodou prudce zvlněnou
ční dub na šedé skále.