Kdes v Šumaviných lesů poušti,
sám v hluboké a divné houšti
jde lesní pospěchem;
tu starý pytlák s ním se potká
a drze jako šelma krotká
se blíží s úsměchem.
„Hej, pane lesní!“ zhurta křikne
a pušku hbitě s páže smykne
ve svalovitou pěsť.
„Pět nás tu jistou srnu hledá,
však ona se nám vidět nedá;
zda víte vy, kde jest?“
Tu lesní mračné čelo stáhne
a po kohoutku maně sáhne,
jej zlostně přeměřiv.
„Ha, což já srny pro vás hlídám?
svým pánům za ně odpovídám,
z jichž milosti jsem živ.“
„Jak? co to za řeč pošetilou!“
dí pytlák, úhlavím vší silou
v zem spurně udeřiv.
„Vám o panstvu se ani nesní –
však dobře víte, pane lesní,
z čí milosti – jste živ!“