Tmou letí mrazík, švihaje svou metlou zem, v zakuklení nočním šerosvětlou; jak holoubky by škubal, pírka bílá jí v chumlech po návějích rozestýlá
a svistí pronikavě, drkotá si jak pustý rouhač notu vánoční, svým chechtem zpitvořuje hymnu spásy a hyzdí její slávu výroční.
Sad pod břemenem sněhu větve sklání, něm, v dumách o červánků plápolání, v snech o požárech, o krveprolití; tu, tam v něm zazní cos jak vlčí vytí,
co jako kletba hrozí v hluché tiši; to skučí běsové tam záskoční. A hrůza toho pojímá, kdo slyší, jak hudou pekel triumf výroční.
Teď roztrhali běsi rubáš mračen; hle, blankyt chvilku září bezoblačen, v něm jiskří hvězdy, světa šperky lepé, jež nádherně žhou zemi v temno slepé;
kde jindy oken zář jim odpovídá, tam každá chata černě v temno ční, krb tmí se pohaslý a při něm bída si s mrazem jektá hymnu vánoční...
Tam větrem, vniklým pod zaváté střechy, pláč ledovatí, na rtech mrznou vzdechy, mdlé tuhnou ruce při modlitbě spiaté; Smrt klepá na kosu: „Jsi doma, brate?“
Však bratr její, Hlad, již není doma: již umíráčkem zvoní k půlnoční tam na věži, kde třaslavýma rtoma si chroptí konec písně výroční.
Ni obláčkové dýmu nestoupají z chat jako z kadidelnic k nebes kraji, ba zdá se, že i krev již v lidech ztuhla a temný vesmír umrlčí jest truhla.
Kde jsi, ó Bože? Slunce? Lásko? Světlo? Ó, zkrať tu noc! Již spásu započni! Vrať zemi Sebe, aby v mír jí vzkvetlo tvé narození v slávě výroční!
Cookies on Poetry Cove