Můj kocour často mhouřil víčka a zrak měl plný výčitek, as jak by pravil: „Nač ta svíčka i toho psaní nadbytek?“
A bílý aršík poetický s mým veršováním mladistvým můj přísný kocour zatměl vždycky svou osobou neb stínem svým.
On chodil po stole, i plála mi v očích jeho Nemesis! (A zvláště jsem se jeho bála, když satiru jsem psala kdys.)
Kol svíčky obcházel a vážně svůj štíhlý ohon k výši pjal, tak, jak by varovně a strážně jím hrozil: „Jen si křídla spal!“
Ba pravdu měl! Neb viděla jsem kdys kolem svého světýlka se zmítat zmámeného jasem – ach! ubohého motýlka.
Jak třepetal se kolem svíce! Můj kocour, usadiv se v klid, naň mžoural z Rhadamantské líce, až obcházel mě hrůzy cit.
I křídla duše mé se chvěla... Mé vzlety! jaký vy jste blud! Jak často muška pohořela, kdež chytrý kocour nedotknut!
Ba, v motýlku jsem zřela sebe: můj los to, co se stane s ním! I zírala jsem – – mráz mě zebe, když na svou úzkost pomyslím.
Tak blízko k světlu! Jaká smělost! Hle, jak to vábí, – zas a zas! A přec mi káže obezřelost tak mnohých kárců spásný hlas!
Zpod lidských brv znám ony zraky, jež za motýlkem kocour slal... Hle, motýlův let křivolaký teď přímo v zkázu vrávoral!
Již vrazil v plamen, přeubohý, a spálen spadl před soudce! Tu kocour vskočil na své nohy a spěchal k vzácné pochoutce.
Neb na všecko, co létat vídal, měl laskominy vrozené, rád lapal mouchy, rád je jídal, a zvláště rád – ty spražené.
Tož tlapkou šlápl na motýla, jenž sebou škubal před skonem, a rozmačkav jej, seč v něm síla, stál s hrdě vzpjatým ohonem.
Leč – jaké zadost učinění! Ten ohon pyšně vypjatý tak připražil se ve plameni, jak bědný motýl křídlatý!
Hle, vztýčen u vítězoslávě, vzplál modravými plaménky; jak motýl – sám tak zbloudil právě, – mně útěšné dav myšlénky!
Já tedy nejsem v světě sama tím hrozným sklána zákonem: já připálím se křídélkama – a mravokárce ohonem.
Nač fantasii peruť stříhat, jež bujně letí na svůj lov, když bez ní též se může sžíhat i pěšák ducha, filosof?
A jak si sžehnou ideály svých náruživých křídel skvost, tak moudré flegma též si spálí svou morálku, ten dlouhý chvost.
Cookies on Poetry Cove