Koho jen bych se zeptala,
proč mě má asi Jeníček rád?
skoumání marné mi hlavinku trudí,
trampota často ze sna mne budí,
slzívám proto nastokrát.
Nejsem přec jeho matičkou,
nejsem mu sestrou ni dcerunkou,
nehlídal mne, když jsem byla malá,
nezpíval mi, abych tiše spala,
nekolébal mne na rukou.
Uzřel mne prvně, podruhé,
ptal se mne mnoho – nevím oč!
a hned mi řekl, že beze mne není
radostným jemu ni okamžení –
miloval mne – a neměl proč!
Takovou lásku jen možno zřít
na svatém obraze v kostele;
tak jako my dva tam na potkání
– jakby se minout nemohli ani –
dobří se milují andělé.