PŘEDZPĚV.

Kdo směl by hrdý zpěv až k vašim činům vznést, váš vavřín krvavý si v struny plést? Čí píseň rokotem smí váš si perlit pláč, – kdež harfa obrovská, kde její hráč?

Vždyť severní-li bard svou písní slaví vás a v ohlas rozechví ji dol i sráz, – jak vyzní bezmocná co výkřik malátný! Ó, kdež v ní jižní žár váš posvátný?

Kdež vaše velikost a vašich tepen ráz v tom slabém volání, jež hledá vás? Toť ptáče nad mořem, jež vzletí, zaplesá a vidouc nesmírnost, v ni poklesá.

A ještě, nebohé, mní, že je znesvětí, když tonouc zapěje mu v objetí. Té zářné velkosti čí zpěv se nezleká? Smí poeta vás ctít? – Ať pokleká!

Jen pěvec jediný by směl až k vám se vznést, váš vavřín krvavý si v struny plést; toť lidstva slavný sbor a zbožňující vděk, jejž v nadšení by hřměl všem věkům věk!

A harfou směl by jen všech moří býti var, výš kypě přívalem všech světa jar, – ten pěvec veliký, hoj! svobody to duch by směl vás opěvat – a slouchat Bůh!

Vždyť v příval rostla krev ta vaše nejdražší – a za čí svobodu? Ó, za naši! Co za nás padlo tam těch svatých obětí, co vlastí kvílelo, co století!

Vždy ranám ukrutným, jež stihnout měly nás, svá prsa šlechetná jste piali v hráz, vy krví nemluvňat a zoufalostí žen mír náš jste chránili co noc, co den.

Vy hody, ples a zář jste zůstavili nám, a strážce v bouře tmách stál sám a sám; vy za nás hynuli jste v boji odvěkém, by v nás ten člověk směl být člověkem.

Duch rozkvétal nám v sad, v němž krása domovem, však v moři krvavém byl ostrovem, – to vaše byla krev, jež chráníc ducha svět se proudem linula kol našich met!

Vše v oběť dáno nám: i sladká bezpečnost, i každý ducha plod a žití skvost, i vašich korun lesk a slávy diadem, vše, co zvou národy svým pokladem.

Vy chudi, znectěni a pošlapáni v prach jste mřeli v otroctví, vás rdousil vrah, a z padlých reků těl jste hradbu zvedli nám, by za ní lidskosti se vypial chrám!

Vy mrzkým divochům a dravé trýzni v plen jste vytrpěli hrůz, jimž není jmen, – tu píseň oněmí! Ó, jak by měla zvát tak mučednický boj a taký pád?

Leč jaký plamen slov a jaký písně vzlet váš triumf nadlidský by hlásal v svět?! Hle, z hloubky zničení se rodí říše zas, a z temnic barbarů žže slávy jas!

Hle, nejbědnější rob jest tvůrcem svobody, on učí volnými být národy! Jak žehnaný to věk, jak šťasten jeho rod, jenž na taký zřel div tam v slunka vzchod!

Vy, reci velební, vy, obři nadšení, jak nad ten západ mdlý jste vznešeni! Skráň kloňtež národy vám orlům skal i hor! Ó, který stihne z nich váš svatý vzor?

A tak-li západ, slep, dnům lepším odumřel, že mříti za volnost vás marně zřel, a nepojme-li přec ten chabý jeho rod, žeť ona nade smrť i nad život –

A sám-li otroků jen stáda surová i zištné tyrany si odchová; táž pouta skuje-li si rukou železnou, z nichž vy jste vyrvali svou vítěznou:

Nechť hanbě propadá s tím lživým světlem svým! Vy nový stvořte svět svým vítězstvím, vy svatou vztyčte moc a čistý práva štít, – vám soudí budoucnost, jí vůdci být!

Ó, v slávě mějte ji, tu vybojovanou, tu lásky přísahou vám oddanou, tu děvu, Svobodu, s tou tváří zářící a žehnající vám svou pravicí!

Sto věků mladosti vám její líce kveť, a plémě vaše sté jak vy ji svěť, až činy vaše zví ve zpěvu prastarém, jenž vážným osnován teď guslarem...

Jen sám kdo rekem byl, smí zpěvem k vám se vznést, váš vavřín krvavý si v struny plést, – kdo srdcem roven vám, vzněť zápal váš i nám, on slávu jediný pěj hrdinám!

Leč chvělá píseň má ví, s křídlem skloněným že zvěstům nestačí těm plamenným; co k báje heroům k vám zří jak v modlitbách a vaši velikost jen tuší v snách.

Jak vašich činů zvuk by směla hlaholit? Ne s orlím vzletem jí lze zápolit! Stop vašich krvavých a svatých šlépějí jen zbožně líbat sled však přejte jí!