Tak slunný vzduch, tak plný úsměvů,
dech vesny v něm již dýše;
již hrá v něm tucha příštích nápěvů –
ó kdy se ozvou s výše?
A ve stromech – ó co tam za šelesť
vlá s holých korun hůry!
Již o květech sní každá ratolesť –
ó kdy to pukne z kůry?
A živá hruď si blouzní nový máj;
co nadějí tu klíčí!
Kdy ruka však si upraví svůj ráj?
ó kdy již sáhne k rýči?
Vše volá v ruch: těch vonných vánků let
i teplé záře plání;
jen země kol je tvrdá, sníh a led!
Kdy uvolní ji tání?
Jak mnohý puk v ní dřímá nevzkřísen,
v té půdě nesvobodné!
Ó kdy se k pravdě vzbudí jarní sen
v mé drahé zemi rodné?
Kdy paprsky svůj čarodějný klíč
jí v mrtvé nitro vsunou?
Ó stůjme pohotově, v ruce rýč
a v srdci lásku slunnou!
Víc lásky, víc! Kdy mrazné zakletí
ten milý kraj nám hněte,
my v horoucím jej kryjme objetí,
i roztaje, i zkvete!