Ty živý skvoste matky přespanilé,
ó, Praho krásná, dcero země naší,
své matce podobná, jen ještě krasší, –
neb nejdražší své skvosty ušlechtilé
v šperk dává tobě máť svou štědrou láskou!
Když spatřím tvoji líc, tvé lepé čelo,
jež hodno jest, by korunou se skvělo,
a cítím slastně, jakou ty jsi kráskou;
když na tvůj půvab zahledím se drahý,
tak bohatýrský a tak vážně tklivý,
tak výmluvný, že mlčky hlásá divy
a slávu bývalé i příští Prahy;
ó, kterak toužím: kéž i srdce v hloubi
máš krásné tak, jak na povrchu líci!
Kéž chováš v něm týž oheň sálající,
jak na skráni, když červánky ji vroubí!
Kéž duše tvá jest jak tvůj obraz zlatá,
tak světlá, jará v záři, za úsměvu, –
tak hrdinná i rovna tvému zjevu,
tak plná památek i přebohatá!
Tak věrna tomu, čím kdy slavná byla,
jak pomníků tvých výsosť ponebeská;
tak vědomá své pýchy a tak česká –
a žádným dechem nikdy odrodilá!
Kéž roste duše tvá i mocně sílí,
jak náruč tvá i hruď se šíří statně!
Co mluví tvářnosť tvá, kéž mluví platně,
a běda, jestli vznešenosť tvá mýlí!
Kéž srdce tvé i srdce ona sterá,
jež v tobě bijí, nejsou méně cenna,
než mnohý kámen, mnohá černá stěna,
v níž trvá česká paměť, česť i věra!