Hle prapory vlají nad hrdinami, a zbraně, ty hrozí jak blesky samy; do války! do války krvavé provází vojvoda reky své.
Do války! kdo mužem, ať mužně povstává, ve smrti i vítězství čeká ho sláva. Nuž vyjeďte v pole u vítězné boje a smáčejte krví prapory svoje,
o nepřátel prsa rozbijte kov a pláň nedohlednou změňte v rov; pak vraťte se zpět – vaše sláva ať ztlumí vdov nářek i sirotků nad dědin rumy!
Na komoni pyšném v čele svých pánů projíždí Spytihněv města bránu; v tom ubledlá žena se vrhá mu vstříc, zachvátivši uzdu kryje svou líc
a plačíc na ňadrech děťátko skrývá i pokleká v prach a vojvodu vzývá. Dav udiven stojí, i vojvoda žasne, kol tichnou zbraní třeskoty hlasné,
kdy kníže se ptá: „Jaká prosba tvá?“ a žena dí: „Žádám práva svá! mě křivda stíhá a v nevoli víže, posvátná jest pře má – ó rozsuď ji, kníže!“
Odhání ji rytíř s pochmurnou lící: „Nesešli se k soudu bojovníci! nepřítele soudit jde Spytihněv.“ – „Ó kníže!“ lká žena, „než polije krev
tvůj meč trestající bojem divým, znič bezpráví slovem jen spravedlivým.“ „Již ustup,“ dí kníže, „válečné době! až vrátím se z boje, staň právo se tobě!“
– „Než vrátíš se,“ – žena zaúpí, „boj drahých mrtvol pak nakupí, vdov, sirotků sta vynesou lkání ti k slechu; kdy zkojíš ty tisíce slzí a vzdechů?“
„Svým slovem se váži, že první máš býti, jíž má po mém návratu právo se díti!“ Tu žena v nebesa upírá hled: „Však bůh-li usoudil – nevrátíš se zpět,
a srdce ti klesne, těžší o vinu a chudší o klenot krásného činu.“ „Jest hořká to pravda, a slova to smělá, leč mluv, jaká křivda tobě se děla?“
i kyne jí kníže, již stojí mu vstříc, a rytíři bledne pochmurná líc, kdy násilné křivdy mučenice povznáší svůj hlas co žalobnice:
„Kdys byla jsem šťastna po manžela boku, uplýval mi život v radosti toku. My svorně jsme statky sdíleli, jak dobra, tak strasti úděly;
v nás vůle i srdce jedno jen žilo, mým právem i jeho právo bylo. „A děťátko útlé, ten poklad malý, my stejnou jsme láskou objímali,
kdy sladké nás péče poutaly, i myšlénky naše splývaly; zdar děcka byl vrcholem blaženosti a nadějí, zástavou budoucnosti.
Však běda! mně smrť již odňala chotě, a na světě stojím o samotě; kde sirotka svého mám uchránit, jak zlovoli lidské jej ubránit?
bez podpory vdova jest opuštěná, a zbavena práva samotná žena. Muž urputný týrá bezbranné ženství a drze mi vtírá poručenství;
chce zástupcem slout mému synáčku, a vyhání matku co žebračku! mé dítě mi násilně z objetí trhá a v bídu mne vrhá a statky mu zmrhá.
Že dědický statek, ten posvěcený, prý nehodno svěřit rukoum ženy, že odkazy, práva otcova jen muž zas potomstvu zachová;
máť nesmí v té péči podílu bráti, a dítěte blahem jest poroba máti! Ha, zlosyn v domě mém zmocnil se panství, jal dítě mé, vyštval mne u vyhnanství!
však mysl má pevná neklesla, své vlastní dítě jsem unesla co drahý lup, jejž ti k nohoum pokládám – ó suď mne! ne milosť – jen právo si žádám!
Ó nedopusť, kníže! by nepravosti po ženské šlapaly důstojnosti, jíž nehájí síla surová; meč ducha jen čistou ji zachová!
Ó vyřkni to slovo spravedlnosti, ať vrátím se v domov u volnosti! Ať splním, co započal choť můj drahý, vždyť jeho jsem zdědila cíl i snahy;
o děcko chci věrně pečovat a v potu své tváře pracovat, zachráním mu věno, rozmnožím statky, i požehná nebe rukoum matky!
A budu též učit pachole krásné zřít v božského práva světlo jasné, by povstal z mé náruči, tobě v dík, ujařmené pravdy bojovník,
až vzroste mi v muže, silna a zdráva, – jen uděl mi svobodu, uděl mi práva!“ A s dojmutím kníže jí odpovídá: „Ó nechci, by nevinných stížila bída,
by libovůle a násilí práv nejsvětějších tě zbavily! Trest lupiče stihne vzdor zloby mocem, a sirotku tvému sám budu otcem!
Nad ním bude bdíti má ochrana mužná, však činnou též lásku i tys mu dlužná, neb tobě je svěřila příroda; buď plná ti k činu svoboda!
Duch tvůj budiž silným; ať srdce ti věstí, že pracuješ o děcka – člověka štěstí!“ A pochmurný rytíř se zsinalou tváří jest provázen zbrojenci ku žaláři,
kdy vdova svou vítá svobodu; v tom vojvoda kyne k pochodu, a žena mu volá v nadšenosti: „Buď vítězství při tvé spravedlnosti!“
Cookies on Poetry Cove