Pravda i krása.

K luzným tě výším, poutník mladý, letmo jenž spěcháš k zápolům ducha, v různé zvou strany různé dvě vnady, a přec k nim stejně srdce tvé buchá,

okem jich žhavým vzníceno v hrudi čaromoc obou v nadšení hlásá, jménem jich slastné ozvěny budí: ó pravda! ó krása!

Jedna, hle, píše s nezměnnou tváří odvěký zákon, prastarý, prvý, s úsměvem věčným, nechať jí září červánkem písmo neb rudou krví;

druhá k svým strunám s rozkošným zřením měnivých zjevů zázraky jásá, – k oběma zíráš s toužebným chvěním, – toť pravda, toť krása.

V blankytu hvězdném, v májovém květu, v bouři, jež ničí, v červu, jenž hlodá, v blaženství snění, v myšlénky letu, v lásce, jež klame, v zradě, jež bodá,

dvé ono v ladu či v kruté válce pne k sobě náruč, zbraní se pásá, sestersky blízko i v cizí dálce vždy pravda i krása.

Boří a tvoří svorně i vzdorně, jedna kde prchá, druhá tam trůní, nevíš, kde bleskem srazí se sporně a kde ti splynou lahodnou vůní;

jedna kde soudí, jedna kde věří, druhá i víru i sudbu střásá! Která jest vyšší? Kdo let jich změří? Zda pravda? Zda krása?

A přec – ó vzdej se té jen či oné, nezbloudíš nikdy, kam tobě kynou, dráhy jich smělé, vzletné či sklonné, nechť v různé konce světů se vinou:

obě tě vedou k jednomu cíli, obě jsou božské, v obou je spása! Blažens, kdy k tobě berlu svou chýlí ať pravda, ať krása!

Vzhůru, jen vzhůru za ideálem, v zápalu vroucím, se srdcem čistým. V něm obě zvučí v souladu stálém, v něm planou světlem velkým a jistým!

Mladosti jará! Perutí vzletnou vzhůru-li sil ti nadšení zavdá, sladce ti vzdají korunu květnou i krása, i pravda.