Jsem pramének smavý, jenž vine se z hor,
mým otcovským domem jest nejtmavší bor,
kde nevniknou hvězdy ni slunko mu v stín,
kam slétají mraky a pláčí mu v klín.
Tam šeptají mraky mně truchlivé sny,
tam náhlé jen blesky mě vzbouzejí z tmy,
tam svírají skály můj zpěněný tok,
pláč nebes tam sytí můj vzkypělý mok.
Leč v dolinu k lidem kdy snáší mě proud,
cos učí zas klidně a ladně mě plout,
krýt nebeské slze jim v úsměvu svém
a útěchu šuměl jim v nápěvu svém.