Paprsek tak divuplnou mocí
proniká tou lesa vonnou nocí,
jak by stromům v náruč k výši vzpiatou
celá nebesa chtěl v slasti vnést;
chvělá zeleň slzí rosou zlatou,
vše chce krásněji tu růst a kvést.
V stínech jas a luzné duhy krouží,
prameny až z hloubí k světlu touží,
blankyt září, jak by milostněji
pohledět chtěl v jasnou země líc,
haluze se vonným šeptem chvějí:
vzrosťme výše, roňme krásy víc!
Příroda v svém láskyplném díle
k ladnější se povzbuzuje síle,
tichem volá její tužba sladká,
krásnější chce uzřít krásný svět;
božsky a zas lidsky jako matka
k tobě zří a šeptne naposled:
„Ty, jen ty slyš moje zavolání!
v ruce tvé jest světa dokonání;
poznej na něm stopy vůle mojí –
hleď, tak krásně myslila jsem les!
víš, jak spanile jsem v mysli svojí
lidstvo zbájila? ó jen to věz!
Chci mu dát, co zná jen videm touhy;
blaženosť – to není přelud pouhý!
Věř v mou lásku: vidi nejkrásnější
v duši tvou já sama vdechla jsem!
co tě vábí, co tě ukonejší,
mých to snů, mých tužeb ohlasem
Já to chci, já velím ve svém božství:
šťasten buď, a darů tvých buď množství!
tolik skvostů vkladla jsem ti v duši,
tolik vůkol, tobě k dosahu;
věčný žel ať moje dílo zruší,
vše to nestačí-li ku blahu!
Synu můj! má hořce býti klato
dílo mé, tak sladce započato?
Sdělila jsem s tebou sílu činu,
dokonej mé dílo nejblažší;
čiň jen tolik jak ten les, můj synu,
rozviň jen svou výši nejkrasší!“